Marienthal

Cestou z Görlitz jsme zcela náhodou zahlédli směrovku Stift Marienthal. Tak jsme se kousek vrátili a našli příjemný klidný areál kláštera. Vzhledem k tomu, že šlo o listopadový páteční podvečer, příliš rušno zde nebylo. Ale přesto jsme stačili nasát zdejší příjemnou atmosféru. A zejména navštívit klášterní kostel, jehož interiér byl velmi překvapivý, nezvyklý, dovolil bych si říct přímo fascinující.

Cisterciácký klášter poněkud problémového umístění poblíž hranic – českých, polských i německých. Ty se čas od času mění ... A tak postupně náležel Českému království, Sasku, Prusku, Polsku, až konečně zakotvil v Německu. V Horní Lužici, mezi Žitavou a Zhořelcem (ostatně kdysi též českými městy). Jde o nejstarší nepřetržitě existující konvent cisterciaček na německé půdě. Založení 1234, což víme díky dochované darovací listině řádu cisterciáků od české královny Kunhuty Štaufské (za podpory jejího manžela, krále Václava I., který věnoval nově vzniklému klášteru nejen několik vsí, ale dosáhl i vynětí z míšeňské diecéze; tuto listinu potvrdil jako svědek i jeden z prvních Ronovců Častolov z Žitavy). ((Zajímavé je, že zhruba ve stejném časovém rozmezí byly u nás založeny tři ženské kláštery třemi významnými členkami královského rodu – královna Konstancie (manželka Přemysla Otakara I. a matka Václava I. a sv. Anežky) zakládá cisterciácký Porta Coeli v Tišnově na Moravě, královna Kunhuta (žena Václava I.) zdejší M, a později svatořečená princezna Anežka Přemyslovna (sestra Václava I.) svůj proslulý – pro změnu františkánský – Anežský klášter. To vše za významného přispění krále Václava I.)) Přemysl Otakar II. potvrdil klášteru ve třech dochovaných listinách již provedené klášterní nákupy, jeho syn Václav II. zřejmě nevydal ve prospěch kláštera listiny žádné. Po 1306 (vymření Přemyslovců) ručil u některých klášterních majetkových transakcí podkomoří a nejvyšší maršálek Jindřich z Lipé. Bylo to dáno především tím, že měl zástavní právo na Žitavu, i tím, že jeho dcera Markéta byla zdejší sestrou. Pán z Lipé se ve prospěch kláštera několikrát zřekl i svých lenních práv. Markéta snad dle některých zdrojů měla být i M abatyší, ale pokud tomu tak bylo, tak jen na krátkou dobu, protože není žádných listin. Pak následoval ve vydávání listin zástavní pán Žitavska Jindřich Javorský (zeť královny vdovy Elišky Rejčky). Jan Lucemburský potvrdil 1346 M jeho majetek a zároveň mu udělil vyšší hrdelní soudní pravomoc. Janovi úředníci neměli klášter obtěžovat vyžadováním pohostinství a nemírných platů a celý klášter Jan svěřil do ochrany Janovi z Donína a radním ze Žitavy. Karel IV. vydal pro M mnoho listin. Mj. pravidelně obnovoval slib ochrany kláštera, který byl pravděpodobně vykořisťován zemským fojtem v Budyšíně panem Půtou z Turgova, zneužíváním práva pohostinství. 1357 císař vydal zlatou bulu, znovu upravil klášterní privilegia, prohlásil se defensorem a klášternímu městečku Ostritz udělil právo svobodně vařit a prodávat pivo, chleba a sůl. 1368 žoldnéři Šestiměstí pobořili radnici i městské hradby. Až do 1427 klášter zřejmě prosperoval, nakupoval další majetky. 1427 napadli celé Lužické hory husité, kteří plenili a ničili, co jim přišlo do cesty. Ani klášter M nezůstal ušetřen, husiti jej i s okolím zpustošili, a tak se obyvatelky kláštera zachránily útěkem do nedalekého Zhořelce, kde zůstaly ve svém městském domě zřejmě celých třicet let. Klášter v historii čelil přírodním katastrofám, lidským rozmarům i snahám o zrušení kláštera. V 15. stol. snahy o zrušení kláštera obzvlášť silné vzhledem k reformaci. Víra cisterciaček byla ale natolik silná, že odolaly i těmto tlakům. Prameny z té doby mluví o veliké odvaze představených kláštera. 1683 postihl klášter ohromný požár, který poničil téměř všechny budovy. Paradoxně ale i odstartoval kompletní přestavbu celého komplexu ve stylu baroka, jež trvala až do 1744. 1707 přepadení a plenění Sasy, nájezdníci ohrožovali bezprostředně obyvatelky konviktu a ty nuceny prchnout do nedalekých Čech. Po 1720, kdy probíhalo zesvětštění církevních majetků, unikl klášter zrušení díky ochraně saského královského dvora. Po 1838 založení sirotčince v budovách kláštera, sestry se staraly o výuku a výchovu opuštěných dětí. Další velkou pohromou pro život kláštera velká povodeň 1897, kdy došlo k poškození či zničení vybavení a majetku kláštera. V době 2. sv. války klášter částečně přeměněn na vojenskou nemocnici. 1945 měl být násilně vyklizen členy SS a zrušen. Představená se postavila na odpor a díky ní k vyklizení a obsazení kláštera nedošlo. Dalším velkým mezníkem, kdy přišel řád o část majetku, květen 1945. Nisa, která protéká pozemky kláštera, byla označena za hranici, a tím klášter ztratil třetinu svých a pozemků. Přesto funguje dál. V komunistické éře unikl opět zrušení díky zřízení veřejnoprávního statutu, čímž komunističtí pohlaváři nuceni akceptovat klášter v té podobě, v jaké je. Po 1955 v klášteře ústav pro postižené ženy a dívky. Po 1979 v klášteře založen domov pro psychicky postižené chlapce. Klášter žije svým životem a stává se oázou pro okolní svět. Dnes tu žije 15 řeholnic v čele s abatyší. Mají vlastní vinici, mlýn i pekárnu, konají se zde výstavy, koncerty, klášterní trhy. V klášterní restauraci si pochutnáte na hornolužických specialitách a místním pivu. Můžete si prohlédnout „zahradu biblických rostlin“ i malou vodní elektrárnu s historickou pilou. Pro zájemce o prohlídku okolí mají půjčovnu kol. M nabízí i ubytování (v tzv. Mezinárodním centru setkání). A v klášterním obchůdku povzbudíte ducha (knihami) i tělo (třeba nějakým klášterním likérem či vínem). Sestřičky též provozují dílnu a ústav pro postižené ve Schlegelu. ((Postavu M abatyše má ve znaku i blízké městečko Ostritz, původně náležející klášteru. Bránila prý totiž město spolu s obyvateli proti pustošivému výpadu sousedních zhořeleckých a žitavských měšťanů, kterým se nelíbil přílišný vzestup ostritzských. A ještě jedna zajímavost – kousek M máme i na Moravě – poč. 20. stol. se 18 místních sester přestěhovalo do tišnovského Porta Coeli, aby pomohly obnovit zdejší řeholní život. Klášter vlastnil velké množství vzácných historických listin. Bohužel však téměř o všechny přišel, a to poněkud kuriózním způsobem – v době 2. sv. války sestřičky uschovaly důležité pergameny pod podlahu ambitu. Nic zlého netušíc proložily jednotlivé listiny buničinou – a když  je po deseti letech z úkrytu vyjmuly, s hrůzou nalezly devadesát procent pergamenů zničených – buničina nečekaně zapracovala ...)) Celý areál je převážně barokní, a to po přestavbě vynucené velkým požárem na konci 17. stol. Mohutná povodeň koncem 19. stol. si pak vyžádala kompletní obnovu kostela v tzv. nazaretském stylu, nicméně 2010 chrám vyplaven opět. O kousek dál půvabná kaple sv. Kříže a sv. Michaela. V ní hrobka kdysi známé operní pěvkyně hraběnky Henrietty Sonntagové – Rossi. Žila v 19. stol. a mezi její obdivovatele patřili i Goethe a Beethoven. Zemřela na turné v USA a hrabě Rossi ji dle jejího přání nechal dopravit sem do M. Sám pohřben vedle ní. Z dalších budov jmenujme barokní opatství a bývalé proboštství, sloužící dnes k ubytování. Nad klášterem vrch Kalvárie s křížovou cestou a sousoším Ukřižování. V současnosti areál krásně opraven a má skoro až cukrový vzhled. Možná je to i tím, že zde žijí sestřičky a ne bratři řeholníci?