Mohuč (Mainz)

Letmá návštěva Mohuče. V poklidu jsme tam dorazili (i když na sobotu se nám na dálnici zdálo přece jen docela husto). Parkli jsme a nejdřív prošli k vyhlídce na Rýn a tam zašli do kavárny. Dali jsme si latté macchiato s karamelem, podívali se na řeku (otáčela se tam právě velká výletní loď s německou, švýcarskou a francouzskou vlajkou a pluly nákladní lodě s uhlím). A pak už jsme šli zvolna na nedaleké náměstí Marktplatz. Bylo tam hodně plno, protože se právě konal nějaký trh. Samé ovoce a zelenina. Malebné domy, obelisk, renesanční kašna a šestivěžatá katedrála sv. Martina a sv. Štěpána.

Tu jsme samozřejmě hned navštívili. Působivá a netradiční. Už těmi věžemi, členitostí, oltářem (či baldachýnem) na výrazně vyvýšené zadní ploše (obdobě klasického presbytáře), freskami křížové cesty, velkým zavěšeným křížem. Zašli jsme i do krypt, prohlédli nová okna s vitrážemi od Chagala. A pak jsme se dali do hledání místa k obědu. Po malé prohlídce jsme u náměstí našli takovou zastrčenou restauračku. Pak jsme ještě krátce navštívili farní kostel a po něm ještě torzo dalšího kostela, zbylé po bombardování za 2. sv. války. V každém případě je Mohuč zajímavé město.

Hlavní město spolkové země Porýní - Falc na levém břehu Rýna při jeho soutoku s Mohanem. Středem města prochází 50 stupeň s šířky. Jižně od M oblast Rheinhessen Pfalz, proslavená vínem. Na druhém břehu Rýna, při soutoku s Mohanem, hlavní město Hesenska Wiesbaden. Mezi oběma městy velmi těsné spojení. Hlavní dopravní propojení představuje most, nazvaný po prvním spolkovém prezidentovi po 2. sv. válce Theodorovi Heussovi. Původ M keltský. První zmínky o osídlení spojeny s původní usedlostí římských legionářů Moguntiacum, založené 13 př. Kr. (starší zdroje – 38 př. Kr.). Tato usedlost byla skoro 500 let součástí Římské říše. 780 - 1803 se M stala hlavním sídlem arcibiskupů a říšských knížat (poté "jen" diecéze). Arcibiskup Siegfried III. z Eppsteinu prohlásil 1244 M za svobodné město (privilegium emancipace od městských pánů), město si udrželo tento titul až do 1462. Toto období považováno za dobu největšího rozkvětu a rozmachu M. S městem úzce spojena postava J. Gutenberga, který svými inovacemi a vynálezy dosáhl toho, že se knihtisk stal použitelným pro levnou a masovou produkci knih. M byla za 2. sv. války , díky významné průmyslové výrobě, častým cílem bombardování a řada památek vážně poškozena či zcela zničena.

Hranice města určovala dlouhá staletí kamenná pevnost, která brzdila rozvoj města a nárůst obyvatelstva. V dávné historii tak počet zdejšího obyvatelstva nepřekračoval 30 tis. osob. Až v 19. stol. došlo k otevření opevnění a vedlo k prudké expanzi a růstu tzv. nového města. Na počátku 30. stol. počet obyvatelstva překročil magickou hranici 100 tis., v současné době se blíží 200 tis. obyvatelům. Postava J. Gutenberga se zasloužila v novodobé historii o věhlas M, kterou v minulých letech navštívily osobnosti jako je anglická královna Alžběta II., papež Jan Pavek II., američtí prezidenti Bushové či francouzský prezident J. Chirac. Centrum M je charakterizováno především vrcholným románským stylem a s ním spojenou červeně zářící katedrálou sv. Martina a sv. Štěpána, která má šest impozantních věží, jejíž stavba započala 975. Interiér zdobí řada historicky významných uměleckých kousků z 13. až 18. stol., které jsou zasvěceny tehdejším arcibiskupům a svatým. V s části na náměstí před katedrálou renesanční kašna Marktbrunnen z 16. stol., odborníky považovaná za jedinečný dochovaný skvost renesančního stylu v Evropě vůbec a tisíciletý obelisk Heunensäule.

V blízkosti katedrály Gutenbergovo muzeum, zajímavé i pro děti. Nedaleko muzea velké nákupní centrum, za nímž protéká Rýn, na jehož břehu vznikla oblíbená promenáda. Promenádu lemuje řada dalších historických památek, z nichž nejzajímavější je např. radnice a věže Eisenturm (železná) a Holzturm (dřevěná) ze 14. stol., která byla součástí středověkého opevnění města. Staré město je charakterizováno spletitými uličkami a středověkými historicky cennými hrázděnými domy, ve kterých dnes sídlí především malé butiky a obchodníci s uměleckými předměty. Křivolaké uličky tu nesou jména jako Nasengässchen (Ulička u nosu) či Heringsbrunnengasse (Ulička ke kašně u Slanečka). K dalším pamětihodnostem patří např. barokní Kurfiřtský zámek či objekt na návrší Jakobsberg, který býval kasárnami a před tím opevněním – citadelou. Z dob římských zbytky divadla Mogontiaca, oblouk Dativia Victora, tzv. Drusův kámen a také Římské kameny, což jsou pozůstatky akvaduktu. Jméno J. Gutenberga nese místní iniverzita. Pěší zónu Gutenbergova náměstí zdobí po celé linii vyznačení 50 stupně severní zeměpisné šířky, nad kterou se tyčí socha J. Gutenberga. Návštěvníci M brzy objeví zvláštnost města, kterou je typické barevné odlišení označení ulic. Jména ulic na červených štítcích určují směr napříč Rýnu, ulice vedoucí paralelně s ním jsou označeny modře. Bílými štítky jsou označeny ulice v přilehlých částech Mohuče, které jsou Rýnu hodně vzdáleny. Barevné odlišení ulic zavedeno v 2. pol. 19. stol., účelem bylo sjednocení číselného označení domů v závislosti na řece Rýn.

Město součástí oblasti Frankfurt – Rhein – Main, proto má velmi dobrou infrastrukturu, která se zasloužila o ekonomicky silnou pozici města v německém měřítku (okolo 5. místa). Sídlí zde velké společnosti mezinárodního významu jako je například IBM, specializovaná na informační technologie, farmaceutický magnát Novo Nordisk, dále např. společnost Siemens či televizní magnáti ZDF a Sat 1. Velkou tradici zde má oblast vědy, výzkumu a vzdělání. Zásluhu na této tradici má Univerzita JG, ve světě známá především díky své lékařské fakultě. Univerzita úzce spolupracuje s Mohučskou městskou univerzitní klinikou, která patří v Německu mezi vysoce uznávané instituty. Součástí univerzity vědecký Institut Maxe Plancka, specializovaný na výzkumy v oblasti chemie je Otto-Hahn Institut. Sídlí zde i Akademie vědy a literatury, jejíž součástí je Institut evropských dějin. V 90. letech 20. století zde založena Vysoká odborná škola katolická se zaměřením na sociální práci, sociální pedagogiku a praktickou teologií. Největším zdejším divadlem Staatstheater, dalším významným Frankfurter Hof. Místní oslavy masopustu patří v Německu k nejvyhlášenějším. Dále zde působí řada menších divadel, která každý rok uvádějí velkou řadu představení různých žánrů. Milovníci vážné hudby znají pěvecký sbor Mohučské katedrály Mainzer Domchor, který sdružuje na 160 členů a jehož historie sahá do pol. 19. stol. Významný i Státní filharmonický orchestr. Řada historických muzeí (vedle Gutenbergova) - muzeum Mohučského karnevalu či Muzeum antických lodí. Mainzer Fastnacht – Mohučský karneval patří tradičně k největším a nejbohatším karnevalovým akcím Německa. Mohučské spolky se na přelomu ledna/února pravidelně prezentují v bohatě zdobených karnevalových průvodech, maškarních kostýmech a maskách. Dále M veletrh malých tiskařů, kulturní festival mládeže, lidová slavnost plná poutních atrakcí, hudby, divadla, prezentace lidových zvyků a tradic Johannisnacht a vinný trh. Katedrála sv. Martina a sv. Štěpána: Nepřehlédnutelná dominanta města. Červená barva pískovce, ze kterého je postavena, dvě mohutné osmiboké věže nad hlavní lodí, čtyři rohové věže, čnící nad střechami města, jí dodávají impozantní vzhled. Stavba se měla stát důstojným místem církevního knížete na arcibiskupském stolci, který byl zároveň říšským arcikancléřem, prvním z kurfiřtů – volitelů římských králů. Je to trojlodní románská sloupová bazilika, která na sobě po úpravách a dostavbách nese i gotické a barokní prvky. Má dva chóry. Západní chór s hlavním oltářem, zasvěcený sv. Martinovi, a východní, zasvěcený sv. Štěpánovi. Po obvodu chrámu bylo postupně přistavěno několik Kapli. Západní věže, především hlavní věž nad křížením, dostaly gotickou nástavbu, později barokní. Celý chrám je vystavěn z červeně zbarveného pískovce, jen kaple sv. Gottharda, vystupující na severní straně kontrastuje světlou barvou kamene. Patrová Křížová chodba v gotickém stylu na jižní straně chrámu ohraničuje krásné atrium. Chodbou můžeme dojít ke vstupu Čt. diecézního muzea. V obloucích nad pilíři hlavní lodě jsou jako v císařském dómu ve Špýru vymalované fresky v nazarénském stylu. Okolo 745 převzal mohučské biskupství misionář z anglického Wessexu biskup Bonifác. 732 byl Boniface povýšen papežem na arcibiskupa (zatim jen za svou osobu). 782 Mohuč povýšena na arcibiskupství. Podřízena jí byla i biskupství v Praze Olomouci. Románsky chrám v Mohuči nařídil vystavět 975 v ottonském stylu arcibiskup Willigis. Stavba měla svou velikostí demonstrovat duchovní a politickou moc tohoto církevního knížete, ktery byl zároveň i říšským arcikancléřem. Chrám však byl v roce svého vysvěcení 1009 zničen požárem. Arcibiskup nechal chrám ihned stavět znovu. Nová stavba byla vysvěcena až 1036. Během času proběhlo v mohučské katedrála 7 královských korunovací. Před 1137 nechal arcibiskup Adalbert přistavět kapli sv. Gottharda, která sloužila jako domácí kaple arcibiskupů. Pozdně románský západní chór byl postaven 1200 až 1239. Věž nad jeho křížením dostala gotickou střechu v 15. stol. Od 1306 arcibiskupem mohučským Petr z Aspeltu, ktery byl předtím kancléřem a rádcem Českého krále Václava II Podporoval politiku Lucemburků, prosadil Balduina Lucemburského jako arcibiskupa trevírského, podporoval jeho bratra císaře Jindřicha VII, otce českého krále Jana Lucemburského. Na žádost budoucího císaře a krále Karla IV vyňal papež 30. dubna 1344 svou bulou Čechy a Moravu z církevní podřízenosti k Mohuči. Mohučský arcibiskup Henry z Virneburgu se tehdy protivil papeži podporou císaře Ludvíka Bavora, ktery byl v klatbě, tímto měl papež možnost ho potrestat. Karel toho dovedl využít. 1390 – 1410 byla na jižní straně postavena křížová chodba, jejíž obvod vytvořil velké atrium. Během své tisícileté historie chrám sedmkrát vyhořel, 1767 zničil blesk západní gotickou věž. Po napoleonských válkách byl chrám tak poničen, že se o uvažovalo jeho zbourání. Kostel sv. Štěpána: Založen 990 arcibiskupem Willigisem v nejvyšším bodě města. S patronkou císařovnou vdovou Theophanou se rozhodli k názvu Štěpán, který původně znamenal řecky "koruna" ("koruna města" nebo "Imperial Crown"). Kostel byl původně kolegiátní, spravovaný proboštem. Současná budova pochází z pozdějšího období. Za arcibiskupa Barda byl první kostel postaven ze dřeva. Stavba kamenného dokončena kolem 1340. Dvojité kněžiště. Sv. Štěpána je nejstarší gotický kostel ve Středním Porýní a nejdůležitější po mohučské katedrále. 1462 – 1499 klášter po jižní straně připojen klášter. V období baroka interiér sv. Štěpána upraven. 1857 v blízkosti explodovala prachárna (Mohuč byla v 19. století pevností), tím byl poničen barokní interiér kostela. 1813 – 1814 sloužila velká zvonice i sloužil jako maják optické telegrafní linky na Mety. Během náletů za 2. sv. války byl sv. Štěpán těžce poškozen, ztratil zvony. Velká západní věž musela být složitě obnovena. Obnoven 1968 – 1971. Klenba lodi je však nyní nahrazena plochým dřevěným stropem. Zakladatel Willigis byl pohřben v kostele, který založil, místo zjištěno při rekonstrukci. Unikátní jsou vitráže oken z roku 1978 od Marca Chagalla. Ten chtěl, aby jeho práce byla chápána jako příspěvek k židovsko-německého usmíření. Kostel si vybral pro své přátelství k vikáři Sv. Štěpána, Msgr. Klausi Mayerovi. Až do své smrti 1985, Chagall vytvořil devět oken pro průčelí kostela, které ve svých různých světlých odstínech modré zastupují biblické postavy a události. Jednou z nejslavnějších scén je vypuzení Adama a Evy z ráje. Stojí za povšimnutí, že Chagall nebyl omezen v provedení. Maloval skla pro okna sám a tato okna kostela sv. Štěpána jsou také posledními, která v životě vytvořil. Po jeho smrti pokračovala práce některých jeho studentů na zbývajících oknech.