Benediktbeuren

V Benediktbeuren jsme zjistili, že se jedná o rozsáhlý klášterní areál, patřící dnes salesiánům, v němž je vysoká škola(y) a další zajímavé aktivity. Krásné nádvoří, krásný typicky bavorský kostel s bílými štukami a hodinami nad oltářem (jak se ukázalo, v Bavorsku ne tak úplná výjimka). Jen jsme nenavštívili vnitřní prostory budov kláštera, které jsou, jak nám posléze sdělil přítel, který zde studoval celých 7 let, také nádherné.

Klášter salesiánů, původně benediktinů. Klášter založen kolem 739 – 40 jako benediktinské opatství členy Huosi, bavorského šlechtického klanu, z něhož rovněž vyšli tři bratři – první tři opati (podle tradice Lanfrid, Waldram /či Wulfram/ a Eliland). Zdá se jisté, že zapojen byl i sv. Bonifác. 955 klášter zničen Maďary. Obnoven 969 jako kanonikát. Benediktbeuern utrpěl čtyřmi závažnými požáry v 1248, 1377, 1378, a 1490, ale byl pokaždé zrekonstruován. Opatství mělo po celá staletí velmi dobrou pověst jako místo učení a výzkumu. Botanický výzkum a zavedení léčivé bylinkové zahrady asi 1200 o tom také svědčí. 1250 knihovna obsahuje podklady k celé škále tehdejšího vysokoškolského vědění. Opatství vynikalo i v teologických, filozofických a vědeckých studiích. 1530 Don Antonius Funda značné pokroky v systematickém psaní klášterní historie. 1611 mnozí z komunity zemřeli na mor. Během třicetileté války byla škola pozastavena a 1632 byl mučen Don Simon Speer Švédy na smrt pro odmítání vzdát se zboží opatství. Škola obnovena 1689, kdy byl kladen důraz především na studium jazyků, hudby, matematiky a botaniky. Mezi 1669 a 1679 získal klášter současnou barokní podobu. 1698 otevřena škola v s křídle. Komplex knihovny z 1722. Od 1684 patřil B do bavorské kongregace (provincie?) klášterů, již založil papež Inocenc XI., až do rozpuštění 1803. 1700 byla v j Německu poprvé použita kritická metoda historiografie Donem Karlem Meichelbeckem, od 1696 do smrti knihovníkem a archivářem. Byl autorem Dějin diecéze Freising, Dějin opatství B a Análů bavorské kongregace. Během sekularizaci Bavorska 1803 bylo opatství rozpuštěno, pak zahrnovalo třicet čtyři mnichy. Někteří z bývalých mnichů se stali univerzitními profesory: Např. Ägidius Jais šel do Salcburku jako pastorační teolog, Sebastian Mall do Landshut jako orientalista a Florian Meilinger do Mnichova jako matematik. Knihovna a archiv obsahovaly mnoho drahocenných rukopisů a listin. V tištěném katalogu knihovny 1250 je více než stopadesát knih a rukopisů. Bernard Pez, knihovník kláštera Melk, který zde byl 1717, svědčí o velkých hodnotách kodexů zde dochovaných. V knihovně bylo na 40.000 svazků. Mnoho z nich a mnoho kodexů je nyní v Bayerische Staatsbibliothek v Mnichově a zbytek byl rozptýlen v průběhu doby zanedbávání a lhostejnosti následnými vlastníky. Objevily se zprávy, že některé knihy skončily na vřesovišti mezi klášterem a řekou Loisach. V průběhu likvidace knihovny a archivů přišel na světlo rukopis Carmina Burana z 13. stol. – sbírka písní potulných zpěváků. Rukopis, známý i jako Codex Buranus, je také v Bayerische Staatsbibliothek. V opatství byly 1805 zřízeny experimentální sklárny. 1818 převzal budovy bavorský stát a od té doby byly použity pro vojenské účely – zpočátku jako plemenné farmy pro chov a výcvik jezdeckých koní, a poté jako kasárna, vojenská zotavovna a vězení. Freiherr von Kramer-Klett, restaurátor několika bavorských klášterů, nabídl pět a půl miliónů, požadovaných dvanáct milionů, odmítl. 1925 byl v bývalém opatství pivovar. Od 1930 byly budovy využity salesiány. V dějinách německých salesiánů nabylo toto dílo značného významu, protože se stalo důležitým formačním střediskem Německa i Rakouska; dnes je institucí otevřenou rovněž potřebám místní církve a kromě možnosti studia filosofie a teologie nabízí také studium pedagogických a společenských věd. V areálu rovněž centrum pro šíření salesiánské spirituality, důležité středisko mládeže, centrum pro ekologii a kulturu, hostel pro mladé a farnost. Dnes zde žije a pracuje cca 45 salesiánů. 1972 klášterní kostel vyhlášen "bazilikou minor".