Altenhohenau

Malý odlehlý dominikánský klášter nedaleko Ebersbergu a na dohled od kláštera Attel. Menší kostelík, zadní část oddělena od zbytku lodi mříží.

Dominikánský konvent na pravém břehu Innu, v údolí nedaleko Wasserburgu, blízko bývalých benediktinských klášterů Rott am Inn a Attel. 1235 podepsal hrabě Konrad von Wasserburg zřizovací listinu. Již 1235 císař Fridrich II. bere klášter pod svou ochranu. 1239 vysvěcen kostel biskupem z Osnabrücku, členem dominikánského řádu. Je nepravděpodobné, že postaven během pouhých čtyř let od založení kláštera. Záznamy také ukazují, že v minulosti zde byl místní kostel, pravděpodobně Petruskapelle. Na j od klášterního kostela je stará klášterní budova, dnes Hubertushof, v němž refektář. Jeho žulové kvádrové zdivo napovídá, že byl postaven ještě před založením kláštera. Název Altenhohenau napovídá, že šlo o starší protějšek nového. Osada Altenhohenau musela existovat před 1137. V prvních letech existence šlo o mužský klášter, kromě duchovních zde byli laičtí bratři (konvrši). A byl brzy výchozím bodem pro řadu dominikánských klášterů v německy mluvících zemích, např. 1267 pro klášter Marienthal v ​​horách v Tyrolsku. Začátkem 14. stol. oheň, další požár klášterního kostela 1379 příležitostí ke gotické úpravě. Základy prvního románského období kostela se zachovaly jen v presbytáři a v apsidě. Zachována gotická postava na hlavním oltáři – socha sv. Petra, považovaná za dílo tzv. Mistra ze Seeon. V průběhu staletí vždy prominentní jména. Tak Markéta, mladší dcera vévody Jiřího a jeho manželky Hedvika Polské, od 1494 do konce války o Landshutskou posloupnost byla v A, pak se přestěhovala 1504 do benediktinského kláštera Neuburg an der Donau, kde se stala brzy abatyší. Takové vztahy na vysoké úrovni podporovaly hospodářský rozvoj kláštera. Zač. 16. stol. klášter vlastnil cihelnu, produktivní zemědělství a choval dobytek. Také pěstoval konopí. Prodával vařené broskve a kdoule. Klášterní pivovar poprvé prokázán 1507. Od 18. stol. opakované pokuty opatství, protože klášterní pivo podáváno i pro návštěvníky kostela, poutníky a rolníků ve službě kláštera. Koncem 17. stol. v panství 87 nemovitostí. Majetek kláštera znovu a znovu zaplavován Innem. Valy, ochrana proti hrozbě pravidelných záplav, stály hodně peněz. Vedlo to také k postupnému oslabení protějšího břehu, na kterém stál klášter Attel. Známy spory mezi kláštery A a Attel již 1419. Dosáhly vrcholu 1550 – 85. A se pak měl také podílet na nákladech pobřežních konstrukcí na Attelském břehu. Nicméně tento spor přinesl i celou řadu krásných map, použitých jako důkaz v soudním řízení. Dnes uchovávají jejich sbírku bavorské státní archivy. Zač. 17. stol. se klášter rozrostl na 25 sester a 10 laických. Ve 2. pol. 17. stol. klášterní kostel dostal dnešní podobu. Interiér kostela o stol. později rozsáhle rekonstruován. Např. 1757 – 74 Johann Matthäus, Günther Wagner, Michael Hart, vytvořili stropní fresky a sochař Ignác Günther oltáře. Nyní 30 sester a 15 laických, nejvyšší úroveň v historii kláštera. Poč. 19. stol. zbořen pivovar. Koncem 18. stol. omezena možnost přijímání noviců – stárnutí kláštera. Za sekularizace stanovena pro A 1803 povinnost ubytovat dominikánské sestry z jiných klášterů tohoto řádu, zrušených v Bavorsku. Přes tuto funkci klášter 1804 na 3. pokus vydražen a je šokující číst dopisy sester, stěžujících si na ordinariátu na barbarské zničení jejich mnišského života od světských osob, stejně jako na nešetrné využívání kláštera. Sestry zůstaly v A do smrti svého zpovědníka Amanduse Rueppa. 1822 byly poslední tři sestry i jejich představená Maria Claudia Weigl v bývalém benediktinském klášteře Rott am Inn. 1804 celý klášterní komplex se souhlasem generálního komisaře prodán (vydražen) za 21.600 zlatých jakémusi Georgovi Adamovi Rieplovi. Prodána i neomezená pivní a pekařská koncese. Zvláštní komisař kurfiřta pro klášter A, Josef Groeller, krajský soudce z Wasserburg am Inn, naznačuje, že některé budovy již chátraly. Ačkoli Riepl zaplatil polovinu kupní ceny v hotovosti, se splacením zůstatku měl zřejmě potíže. Po přechodném odstoupení 1827 panství dostal jeho syn Johann Baptist. V následujících letech téměř dvě třetiny klášterních budov zničeny. 1851 získal klášter Krafft Maximilian Freiherr von Crailsheim z Amerang v insolvenčním řízení za cenu 65.000 zlatých. Pod jeho vedením se A vyvinul v jeden z největších pivovarů v oblasti. 1881 Josef a Hubert Soyerovi, bratři z Griesstättu či Grafingemu, koupili klášter vč. 68 ha pozemků za 167 tis. marek. Hubert Soyer, člen historické společnosti Horního Bavorska a spoluzakladatel městského muzea Wasserburg, vnímal historickou hodnotu místa, takže bratři přestavěli klášterní kostel a znova jej dali vysvětit. 1888 v čele s Hubertem Soyerem nalezen v kostele ztracený hrob Columby Weigl, mystičky, která byla 1774 – 7 priorkou. 1922 prodala Katharina Soyerová, vdova po Josefovi, církevní budovy spolu se dvěma akry půdy sestrám dominikánkám. Mnichovský architekt Franz Xaver Hufnagel postavil s od kostela nové přilehlé klášterní budovy. Soyerova rodina zde stále žije.