Melk

To bylo první místo, na němž jsme se zastavili při naší první cestě do Bavor. Nejdříve jsme se umístili na velké klášterní nádvoří, občerstvili se a sledovali ruch zdejší školy. Zašli jsme do místního skvostně barokního kostela (do bočního vstupu, přístupného i neplatícím). Pak jsme se ale rozhodli, že prohlídka by mohla stát za to (také, že ano). Vkročili jsme tedy do nekonečných chodeb dlouhatánského traktu a zajímavou, moderně pojatou expozici, jsme si dopřáli. Nejdřív zde byly místnosti spíše s minimem exponátů, ale řadou textů a nápisů, ale také různými multimedionálními efekty (vč. slov, znějících při průchodu dveřmi). Postupně exponátů přibývalo – truhličky (či relikviáře), kalichy, monstrance, (famózní konvičky, z nichž by většina kněží i ministrantů byla na větvi), pluviály a ornáty, zvláštní kříž, rakev z otvíracím dnem, v níž se pohřbívali zdejší mniši, velmi pozoruhodný trezor na cennosti (s neskutečným zamykacím mechanismem), a mezitím další texty a multimediální  prvky. Pak přišel na řadu velký mramorový sál s vymalovaným stropem a např. v podlaze s velkým otvorem s mříží pro přívod teplého vzduchu. Tím jsme doputovali na konec traktu a dalšími dveřmi jsme se tedy dostali ven – na terasu. Odsud byl (ve stále panujícím vedru) krásný výhled na městečko a okolí. V dálce jsme identifikovali nějakou zříceninu, sledovali jsme zdymadlo na Dunaji, viděli dvě poměrně velké lodi, kotvící na jeho nedalekém rameni, dívali se do velké hlubiny pod sebou a samozřejmě také pozorovali krásný portál klášterního kostela, který jsme po terase vlastně obcházeli. Pak jsme vešli do opačného traktu a vstoupili do jednoho ze sálů knihovny. Velmi pěkný, byť nikterak gigantický. Knihy na patra, glóby, dalekohled, hučící klimatizace … Z těchto prostor se pak už točitým schodištěm scházelo do kostela. Tentokrát již ne do vymezeného koutku na boku (jako předtím bez vstupného), ale mohli jsme si jej prohlédnout plně a řádně. Interiér krásný, až přezlacený – není divu, že kterýsi článek psal o pompézním charakteru … Prošli jsme si jej, prohlédli mj. i sarkofágy s ostatky, či zlatem se třpytící kazatelnu. A to už byl konec prohlídky. Prošli jsme nazpět celým areálem a zašli po schůdkách kouknout dolů do městečka. Vydali jsme se tam a dostali se na jakési malé náměstíčko, velmi útulné a velmi živé. Náměstíčko "ve stínu" takřka gigantického kláštera. Zdravíme jej od té doby z nedaléké dálnice vždy, když jedeme do Bavorska, nebo když se odtud vracíme.

Jedním ze zajímavých míst v okolí Vídně je okresní město v Dolním Rakousku – městečko s cca 5 tis. obyvateli, Melk, jehož dominantou je stejnojmenný klášter, odjakživa kulturní a duchovní centrum. Melk leží na Dunaji, na v hranici údolí Wachau, 213 m n. m. Původně hrad Melk učinil svým sídlem 976 vévoda Leopold I. Babenberský. 1089 předává Leopold II. Babenberský hrad benediktinům (vzhledem k přesunu mocenského centra do Vídně). Je přestavěn na klášter. Jeho význam výrazne vzrostl 1113, kdy mu Leopold III. věnoval rozsáhlé majetky, vč. ostatků sv. Kolomana (až do pol. 17. stol. uznáván jako patron Rakouska). Známým se stává zejména díky své škole a knihovně (založeny ve 12. stol.). Jde přitom o největší benediktinský klášter v Evropě. 1297 bylo opatství poprvé zničeno požárem a prakticky postaveno znova. Pod vlivem reformace vzešla v 15 stol. z Melku jedna z najdůležitějších klášterních reforem středověku – Melcká reforma, jejíž podstatou byla snaha o návrat k dodržování zásad sv. Benedikta – především askeze a pokory – a klášter byl úzce propojen s humanisty na vídeňské univerzitě. Zlatou dobou melckého kláštera je počátek 18. stol., kdy opat Dietmayer (opatem 1700 – 39, i významný politik, poradce císářů Leopolda I., Jozefa I. a Karla VI.) nechává komplex barokně přestavět (1702 – 36) dle plánů stavitele Jakoba Prantauera (autor více kaplí a kostolů v Horním i Dolním Rakousku – velkorysá přestavba Melku je však jeho životním dílem a pracoval na něj až do smrti /1726/, pak stavbu převzal jeho synovec Joseph Munggenast). Paradoxně k dnešní pompézní nádheře kláštera významně přispělo to, že ho 1683 zničili Turci. 1978 – 2000 proběhla velká rekonstrukce celého komplexu. Dnes je možné si zde prohlédnout výstavu monitorující opatství v Melku od počátků až do současnosti, klášterní kostel s nádhernými freskami od Johanna Michaela Rottmayra a Paula Trogena či knihovnu. Z terasy kláštera je krásný výhled do kraje. Najvelkolepější stavbou je Stiftskirche, zasvěcený sv. Petrovi a sv. Pavlovi. Je to jednolodní kostel s 64 m vysokou kupolí a dvěma věžemi v průčelí, který – na rozdíl od většiny ostatních kláštorů – jednoznačně dominuje celému komplexu. Zajímavé a příznačné je, že Prandtauer původně celou rekonstrukci opatství zahájil barokní přestavbou dosavadního kláštorního kostela, brzy však přesvědčil opata, že lepším řešením bude postavit kostel úplně nový. Po dokončení jeho hrubé stavby přestavěl postupně vlastně celý klášter, zatímco na interiérech kostola pracovali jiní – především Antonio Beduzzi. Druhou najvýznamnější častí komplexu je klášterní knihovna – budovaná v duchu hesla sv. Bendikta "Ora et labora et lege" – Modli se a pracuj a čti. Knihovna zabírá 12 místností a obsahuje přibližně 100.000 svazků – z toho 1.888 rukopisů, 750 prvotisků (tj. knih vytištěných do 1500), 1.700 děl z 16. stol. atd. Velký sál, kde je uloženo cca 16.000 knih, je vyzdoben nádhernou stropní freskou od Paula Trogera Alegória viery. Nejhonosnějším a nejzdobnějším interiérem kláštera je Sál prelátů, který však slouží jako reprezentační prostor opata a není přístupný veřejnosti. Klášterní park byl založen 1750 jako barokní zahrada, 1822 byl z větší části přeformován na anglický park. 1995 byla zahájena jeho rozsáhlá revitalizace.