Zittau

Toto město, byť nám na jeho návštěvu zůstal jen velmi krátký čas listopadového podvečera, na nás zapůsobilo velmi pozitivně. Nejdřív jsem sice trochu "zavalil" alegantním průjezdem zdejší pěší zónou (naštěstí patřičnými místy nepovšimnutým), ale pak už bylo vše OK. Ale vlastně jsme se dostali jen k průchodu městem a pak k posezení ve velmi, velmi příjemné cukrárně na náměstí. Báječně jsme si smlsli na místních dobrotách, a přitom sledovali místní cvrkot (tak bych si představoval podnik, který bych chtěl mít) a také promítání sekvencí z výroby místních specialit. Sem bychom se tedy rádi vrátili.

Město na řece Mandavě pod s svahy Lužických hor, zároveň na trojmezí ČR, Německa a Polska, s cca 30 tis. obyvatel. Přirozené středisko oblasti zvané Z, jež ve středověku patřila k Českému království a plnila úlohu spojnice mezi Čechami a Horní Lužicí. Vedla tudy obchodní stezka z Prahy do Horní Lužice, na české straně zvaná Z cesta. Území mělo původně vlastní správu v čele s fojtem, církevně patřilo k pražské diecézi (formálně až do 1783). Na území Z původně slovanské osídlení, k němuž poč. 13. stol. přibyla lánová ves německých kolonistů. První písemná zmínka 1238, kdy se hovoří o pánech „de Sittavia", kteří patřili k známému rozrodu Ronovců. Název města se odvozuje od slovanského označení pro „žito". Přemysl Otakar II. někdy po pol. 13. stol. (nejčastěji se uvádí 1255) povýšil Z na město, nechal ji opevnit a zřídil zde dokonce mincovnu. Z tak nejs položeným královským městem Čech. Již na konci 13. stol. ve městě založen řádový dům (komenda) Johanitů a někdy v té době i minoritský konvent. Během 14. stol. se v Z velmi rozvíjela řemesla a obchod (výroba sukna a piva, obchod s borytem). 1346 se Z připojila k hornolužickému Šestiměstí, což přispělo k jejímu postupnému sblížení s Horní Lužicí (s konečnou platností za husitských válek). V rámci Šestiměstí Z označována přídomkem „bohatá". Žitavští, stejně jako celá Horní Lužice, se nepřipojili na stranu husitů, a naopak sehráli významnou úlohu v obraně země proti husitským vojskům. Do Z se tehdy uchýlili kanovníci svatovítské kapituly z Prahy i s pokladem, vč. cenných, dodnes dochovaných rukopisů. 2. pol. 15. a zejm. 16. stol. obdobím dalšího hospodářského rozkvětu města. Jako ostatní lužická města i Z získala rozsáhlý pozemkový majetek (vůbec největší z hornolužických měst). Z bohatla nadále zejm. z výroby sukna a stále víc i z plátenictví, do něhož zapojena i celá řada vsí širokého okolí, a to na německé i české straně dnešní hranice. Z záhy, od poč. 20. let 16. stol., začala přijímat reformaci. V jejím důsledku zesvětštěn zdejší minoritský klášter i johanitská komenda. V budovách kláštera se usadilo později velmi proslulé Z gymnázium, kde studovala i řada měšťanů a šlechticů z Čech. O jeho založení se zasloužil především Mikuláš Dornspach, Z purkmistr z rodu, usazeného původně v Moravské Třebové. Za třicetileté války město opakovaně utrpělo pustošením a ubytováním císařských i švédských vojsk. Přesto nadále kulturně kvetlo, jak dokládá i přítomnost významného varhaníka a hudebního skladatele Andrease Hammerschmiedta († 1675). Už od 20. let 17. stol. se v pohraniční Z usazovali čeští exulanti, kteří zde vytvořili silnou českou obec, jež se přes všechny obtíže udržela do 20. stol. (české kázání tu naposled proneseno 1846, poslední česky mluvící obyvatelstvo odsud odešlo po 2. sv. válce). Z exulantů zmiňme alespoň významného pedagoga a literáta Kristiána Weiseho (1642 – 1708) či Václava Klejcha, zakladatele tiskárny, v níž pak vyšla řada českých evangelických náboženských knih (zejm. Kancionál Evangelický, 1717). 1757 město v důsledku bombardování rakouského vojska během sedmileté války vyhořelo. Požár přinesl velké ztráty na životech a zničil nenávratně starší podobu města. Jinak ale 18. stol. dobou pokračujícího rozkvětu zejm. textilního průmyslu, k němuž nemalou měrou přispěli i čeští exulanti. Zvláště po požáru vyrůstaly přepychové barokní domy, dodnes charakteristické pro vzhled jádra města. Počet obyvatel Z a její blahobyt dále rostly v 19. stol. (38 tis. obyvatel před 1. sv. válkou). Město zůstávalo hlavním centrem průmyslového saského plátenictví, vznikla zde řada tkalcoven, barvíren, ale i elektrárna, plynárna a rozmanité další, zejm. strojírenské podniky. V 19. stol. ve městě působil jako městský porodník F. W. L. Hirt († 1827), který 1801 zavedl očkování proti neštovicím, hudební skladatel H. Marschner († 1861), z architektů klasicismu a počínajícího historismu K. F. Schinkel a C. A. Schramm. 1802 otevřeno divadlo, 1884 zřízena městská nemocnice. Právník M. A. Thiemer († 1913) se zasloužil o vybudování úzkokolejné železnice z Z do Ojvína, která dodnes v provozu. Na konci 2. sv. války v okolí Z pobočky koncentračních táborů Groß-Rosen a Osvětim, jejichž vězňové nasazeni na práci do Z továren (tábor v Klein Schönau). Za časů národního socialismu pronásledována i česká menšina a likvidována silná židovská komunita. Po 1945 zažila pohraniční Z velký příliv německých utečenců z českých i slezských pohraničních oblastí. Zároveň úvahy o připojení Žitavska k ČSR, mj. na základě přítomnosti potomků českých exulantů v kraji. Vedení nové hranice mezi Polskem a Německem pak odtrhlo Z od jejího přirozeného zázemí, přerušilo spojení směrem na v a vedlo k poklesu na okrajové pohraniční město. 1950 počet obyvatel 47 tis., historický vrchol. Ustrnutí města zesílilo po 1990, kdy zanikl v podstatě všechen tradiční průmysl ve městě, z něhož odešla takřka polovina obyvatel za lepšími pracovními a životními příležitostmi na z. Dnes pokračují pokusy město revitalizovat, např. založením Vyšší školy Z – Görlitz či zřízením nových průmyslových zón. Autor slavné Zbraslavské kroniky, stěžejního pramene českých dějin 1. pol. 14. stol., tradičně označován jako Petr Žitavský. Zda skutečně ze Z pocházel, nelze rozhodnout. Městský písař Jan z Gubenu († 1387) je autorem nejstarší Z městské kroniky zachované v originále a psané převážně německy.

• Františkánský konvent s kostelem sv. Petra a Pavla vysvěcený 1293, přestavěn po skončení husitských válek, chrámová loď až z 1480. Věž vysoká 70 m. Přístavba, Heffterbau, sloužila jako modlitebna českých exulantů; barokní sál sídlem první městské knihovny. Dnes sídlo městského muzea.

• Farní kostel sv. Jana Křtitele je klasicistická stavba z 1837 dle návrhů Karla Fridricha Schinkela. Pozoruhodný kazetový strop. Gotická plastika sv. Václava, dříve umístěná na z fasádě, dnes v městském muzeu. Původně na tomto místě románská bazilika z 1230, zbudovaná pro maltézský řád, později rozšíření kostela v gotickém slohu. 1757, během sedmileté války, kostel téměř zničen. Od základů obnoven 1766 – 1837. 60 m vysoká přístupná věž – nádherný pohled na město, Lužické a Jizerské hory, Hornolužickou vrchovinu (Kotmar).
• Kostel sv. Kříže z poč. 15. stol. postaven patrně pod vlivem pražské parléřovské huti. Nezvyklý půdorys tvořen téměř čtvercem o stranách zhruba 16 m. Uvnitř klenba ve tvaru hvězdy na jediném 12m středovém pilíři. 1651, poté co kostel poškozen požárem, započala celková obnova, na kterou přispěli Z měšťané. Stěny a empory pokrývají epitafy (náhrobní nápisy) Z rodin, zlaté a černé tabulky s nápisy, jejichž okázalost svědčí o hospodářském rozkvětu města. Lavice z 1654 bohatě vyzdobeny řezbou. Ve 2. pol. 20. stol. začal kostel chátrat, před zničením jej zachránila skupina obětavých lidí. 1990 kostel převzalo město Z a 1995 výstavním prostorem pro Velké Z postní plátno.
• Velké Z postní plátno (Fastentuch) o rozměrech 6,8 x 8,2 m obsahuje 90 biblických výjevů. Začínají stvořením světa a končí posledním soudem. Starému i Novému zákonu věnováno po 45 obrazech. Ve středověku se stalo zvykem po dobu čtyřicetidenního půstu zahalovat plátnem oltáře kostelů. Věřícím byl odepřen pohled na svátost oltářní, aby k tělesnému půstu přibyl i půst duchovní. V celé Evropě se dochovalo jen několik podobných pláten, v Čechách žádné. Plátno kostelu věnoval 1472 Z obchodník s kořením Jakob Gürtler. Sloužilo až do 1672, kdy zapomenuto. Zachování do dnešní doby umožnila až neuvěřitelná souhra šťastných okolností. Kostel sv. Kříže postihlo několik požárů, které by nepochybně zničily i plátno. Avšak 1840 plátno náhodou objeveno za policí knihovny Z radnice. Poté vystavováno v Drážďanech. Před poškozením při bombardování Drážďan jej zachránil převoz zpět do Z. Po uložení ve sklepení hradu Ojvín na konci 2. sv. války nalezeno ruskými vojáky, kteří jej roztrhali na více kusů a použili pro zbudování sauny v lese. Krátce poté náhodným chodcem nalezeno a uloženo v Z v muzejním depozitáři. Zde téměř až do konce 20. stol. 1994 – 7 v restaurátorské dílně nadace Abbeg-Stiftung ve Švýcarsku obnoveno, ze 16 dílů vytvořen opět jeden celek. Vystaveno v kostele sv. Kříže. V městském muzeu vystaveno ještě Malé Z postní plátno (1573).
• Marktplatz, hlavní náměstí, obklopuje řada měšťanských domů zbudovaných v duchu českého baroka (Fürstenherberge č. 13, bývalý hostinec Zur Sonne č. 9). Renesanční Dornspachův dům na okraji náměstí (1553), kdysi obydlí purkmistra Dornspacha, má půvabné arkádové nádvoří. Radnice postavena v 19. stol. dle Schinkelových plánů v duchu italských paláců. Sedmipodlažní Solný dům z 1511, později maštale (Marstall). Vedle ní stará městská kovárna. Dnes uvnitř umístěna mj. knihovna Christian-Weise Bibliothek, která uchovává cenné sbírky rukopisů a starých tisků a pořádá zajímavé výstavy.
• Mimo historického středu pozdně gotický katolický kostel PM z 1260 – 80 při dřívější johanitské komendě. Přestavěn koncem 16. stol.
• Kostel Nejsv. Trojice postaven (tehdy za hradbami) 1488 – 1500.
• Řeznická bašta (Fleischerbastei) jedinou zachovanou baštou městského opevnění.
• Ve městě se zachovalo i několik historických kašen. Rolandova kašna (1585), kašna Samaritánek (1679), Herkulova (1708) a Labutí kašna (1710).