Sankt Johann in Tirol

Navštívili jsme jej v zimním období (ale nelyžařsky) a pak jsme si to kratince zopakovali i v letní sezóně. Jde o velmi malebné městečko: A pak jsme se vydali na průzkumnou vycházku do vlastního městečka. Kousek jsme šli neodklizeným po úzkém chodníčku kolem cesty, pak ji přešli, dostali se ke kolejím a za nimi k řece, podél níž vede chodník. Na protějším břehu jsme viděli mj. nějaké běžkaře, zřejmě na vyjeté trase, vyhlídky na okolní hory byly vzhledem k počasí spíš menší, ale nějaké ty výtahy a lyžaře jsme viděli také. V pohodě jsme tak došli až do městečka, kolem bytovek a penzionů na kraji k cestě a po ní jsme se dali k centru. Nejdřív nás zaujal nějaký obchůdek s dřevěnými suvenýry, vedle něj krásně zdobený tyrolský dům a už tu byla bäckerai. Tam jsme se tedy zastavili a po pohodovém smlsnutí pokračovali. Došli jsme ke kostelu, před kterým na improvizovaném pódiu chystali aparaturu na večerní vystoupení. To zrovna slušně chumelilo. Kostel v interiéru velmi pěkný, betlémek a vzadu nezvyklý dvoupatrový kúr.

Z kostela jsme pokračovali po tomto malém městečku a náhodou jsme narazili na obchod, před kterým byly knížky po 1 Euru (vzali jsme si nějaké pro dceru do rezervy) a ve kterém byly kromě ozdobných předmětů či kuchyňských pomůcek i nějaké starší tretky. Zalíbily se nám cínové štamprlky a mistička Milka a koupili jsme si je. (A další den dokoupili ještě cínový talířek s emblémem Mnichova a starou krabičku.) Nakonec jsme zamířili ještě do kulaté kaple na malém hřbitově. A pak už zvolna zpět. Bára byla po celou cestu nadšená z toho množství sněhu a my jsme ji museli brzdit, aby neustále nedržela v roce rampouch, nebrouzdala závějemi apod. Cestou nazpět jsme už popustili otěže, takže bylo i válení sudů či andělíčci. Po obědě a odpočinku jsme se vydali na nedaleký svah vyzkoušet sáňky. Už tam nebylo tak moc lidí a ještě postupně ubývali, takže jsme mohli na krajíčku trochu pojezdit. Jezdilo to tam poněkud šikmo a Barunce moc nešlo řízení, pak se ještě s maminkou převrátily (a ona se bouchla do hlavy), a navíc byla trochu líná, takže zase nějak moc toho ježdění nebylo. ... Ještě jednou jsme se (zatím) do městečka vrátili. Na krátkou chvíli, v létě. A ověřili jsme si, že ani v tomto období se nic nezměnilo na příjemnosti prostředí a pohodové atmosféře. (Jen v obchůdku jsme již neobjevili nic, co by nás podnítilo ke koupi ...)

Obchodní město v Tyrolsku, v Rakousku v údolní kotlině mezi pohořím Wilder Kaiser a Kitzbühel Horn v centru okresu Kitzbühel. Říčky Kitzbühel Ache, Fieberbrunner Ache a Reither Ache se spojují v SJT a spouští do Bavorska jako Tiroler Ache či Velká Ache. Centrum města cca 660 m. n. m. Oblast osídlená již ve 4. stol. př. Kr. keltským kmenem Ambisontiers, který těžil měď v okolních horách. 15 př. Kr. Římané dobyli alpské oblasti a Leukental se stala součástí římské provincie Noricum. Po pádu Západořímské říše 476 region patřil vévodství Bavorskému. V následujících stoletích šlechtici z rodu Liuchinger (po kterém je pojmenován Leukental) žili na hradě, který zánikl (hrad nebo rod?) kol 1170. Kraj skončil v rukou Falkensteinů, ale rod vymřel po pouhých 70 měsících a kraji vládli následně pověření zástupci bavorského vévody. V 8. stol. (asi před 738) misionáři postavili kostel, zasvěcený sv. Janu evangelistovi, poprvé zmíněný 1150. 1446, biskupové z Chiemsee, odpovídající za farnost SJT, zde zbudovali své letní sídlo. Otevření měděných a stříbrných dolů 1540 zvýšilo bohatství SJT. Doly se nachází v blízkosti horní části obce. V 17. stol. zde byla nejhlubší šachta na světě (přes 780 m). Těžba mědi a stříbra pokračovala až do 18. stol. 1875, stavba kostela sv Jana. Stavba železnice, navazují na mezinárodní železniční síť, měla za následek, rozvoj ekonomiky a cestovního ruchu. Populace města neustále roste. Od 2007 SJT nejlidnatější obcí okresu Kitzbühel. Kostel: Zmínka již v 7. stol. 1150/60 první zmínka o kostele v St. Johann in Tirol. Po čase farnost převzata biskupy z Chiemsee. Ti používali místo jako letní sídlo. Od 1621 St. Johann in Tirol děkanátem. 1808 diecéze Chiemsee zrušena v důsledku napoleonských válek. Děkanský kostel přešel pod arcibiskupství v Salzburku. Když starý kostel – pravděpodobně románský, byl značné poškozen záplavami a také se stal příliš malým pro rychle rostoucí populaci byl 1723 až 1732 vybudován a vysvěcen kostel nový. Ze starého kostela byla vzata Madonna, která je na oltáři a je považována za nejstarší postavu kostela (z roku 1450). Kostel byl postaven v barokním slohu. Velká brána, tzv. mramorový portál, bohaté a slavnostní malby. Šest maleby na stropě od Simona Benedikta Faistenbergera (1695 – 1759). Oltář Nanebevzetí Panny Marie, nádherná kazatelna, čtyři boční oltáře. Pět zvonů. Je to jeden z největších a nejkrásnějších barokních kostelů v tyrolských nížinách. Je 44 m dlouhý a 16 m široký. Výška věže přibližně 55 m. Je zasvěcen, Nanebevzetí Panny Marie, Janu křtiteli, Janu evangelistovi a sv. Kateřině. Kostel v interiéru velmi pěkný, betlémek a vzadu nezvyklý dvoupatrový kúr.