Salzburg

Salzburg začínal vcelku nenápadně, všední městskou okrajovou čtvrtí. Zaparkovali jsme v podzemní garáži a vydali jsme se na poslední poznávací vycházku této naší cesty. Po mostě jsme přešli řeku, to už s výhledem na výrazný hrad a vnořili se do uliček starého města. Po Bavorsku jsem byl hodně namlsaný, ale i Salzburk je milé malebné město, ovšem poněkud menší, než Mnichov, ale i Augsburg. (Musím ale říci, že co do kostelů, bych stavěl ty navštívené bavorské o kus výše.) Procházeli jsme uličkami, nahlíželi do výloh, či přímo do obchodů (obdivovali přitom jejich upravenost a estetiku, vč. značení, zvenčí), a potkávali přitom opět mraky cizinců, vč. Rusů. Rodný dům W. A. Mozarta. Pak jsme prošli na tržiště, kde jsme navštívili (studentský) Kollegienkirche. V něm je opravován interiér, takže celý presbytář je zakryt plachtou a dojem zde tedy není úplný.

Pokračovali jsme do gotického Františkánského kostela, který je hodně tmavý a poté do Peterskirche s velkými obrazy na bocích lodi. (V tomto kostele jsme dokonce potkali i onu ruskou madam, která byla hlavní hrdinkou epizody v Neuschwansteinu.) Pak jsme zašli na velmi malebný starý hřbitov s katakombami ve skále a od něj do zajímavého Dómu. Pak jsme se zastavili v místní hospůdce na občerstvení. A pak jsme ještě chvilku bloudili starým městem (s nákupem posledních drobností) a pak přešli na druhý břeh, k zahradám u zámku Mirabell. Pěkné zahrady jsme prošli a pak už zpět k autu velmi zajímavou starou uličkou pod skalou.

Další návštěva pak už jen potvrdila malebnost tohoto místa. Ovšem cíle, dívající se na údolí shora, zůstávají stále jen v podobě plánu.

S se rozkládá v S pánvi asi 25 km na obou březích řeky Salzach. Řeka protéká městem a formuje nezastavěné městské kopce, čímž ze S dělá jedno z nejzelenějších velkoměst Evropy. K městským kopcům patří i Festungsberg, na němž spolu s Tvrzí trůní největší zcela zachovalý středověký hrad v Evropě. Na v hora Kalvarienberg se svou poutní bazilikou Maria Plain, z níž je dobrý výhled na celý S. Se svými 150 tis. obyvateli (aglomerace 210 tis.) po Vídni, Štýrském Hradci a Linci 4. největší město Rakouska. Stopy osídlení oblasti doložitelné od mladší doby kamenné. V dávných počátcích dnešního města existovalo rané sídliště. Poté město spravováno Římany (od 15 př. Kr.). Rozvíjelo se především na levém břehu Salzachu, kde řeka a hora Mönchsberg skýtaly dobrou přírodní ochranu. Pouze j stranu bylo nutné opevňovat. Římané dali městu jméno Juvavum (Sídlo boha nebes) a 45 povýšili do úrovně municipia a jen o pár desítek let později, za vlády císaře Claudia, důležitým mocenským centrem nové římské provincie Noricum (v pozdně románské době Ufernoricum). S tak jedním z nejvýznamnějších míst na cestě do Germánie. Z 5. stol. doložen klášter. Biskup Rupert S dostal 699 darem od bavorského knížete pozůstatky starého římského města, aby zde vykonával misii, a on si zvolil za útočiště klášter sv. Petra. Název S poprvé doložen 755. 739 založeno S biskupství, město sídlem biskupa a 774 založen první S dóm. 798 diecéze na žádost Karla Velikého povýšena papežem Lvem III. na arcibiskupství, jako území, jež zahrnovalo téměř celé starobavorské kmenové území, tzn. Dolní a Horní Bavory, Horní Falc a též většinu dnešního Rakouska. S poté patřil k vfranské říši, později přejmenované na Svatou říši římskou. Stavba pevnosti Hohensalzburg započata 1077 z podnětu arcibiskupa Gebharda von Helfenstein, ale dokončena až za vlády jeho nástupce. Jelikož se Gebhard 1076 angažoval ve sporech o investituru na straně papeže 1077 na straně samozvaného krále Rudolfa z Rheinfelden, po ukončení sporu vyhnán z důvodu nevěrnosti císaři Jindřichu IV. Po říšské klatbě, již císař Friedrich I. Barbarossa uvalil 1166 na S., neboť se arcibiskup Konrád II. z Babenbergu ujal vlády nad S bez udělení císařského léna, bylo město z moci císařova důvěrníka hraběte z Plainu 1167 z velké části zničeno. 1168 za arcibiskupa zvolen nejprve Vojtěch III. Český, syn krále Vladislava II. a císařův bratranec, ale jelikož nepožádal o nezbytné regálie, 1174 opět stálým řezenským říšským sněmem zbaven úřadu a zvolen, do té doby jako říšský probošt v Berchtesgadenu působící, Heinrich I., spíše jako samozvaný arcibiskup. Ten však nebyl potvrzen papežem. Teprve benátským mírem z 1177 se museli Jindřich i Vojtěch zříci úřadu a uvolnit místo bývalému mohučskému arcibiskupovi Konrádovi III. z Wittelsbachu. Po Konrádově znovupovolání do Mohuče 1183 S arcibiskupem již definitivně Vojtěch, a to až do smrti 1200. Jeho nástupci a odhodlanému přívrženci Štaufů, arcibiskupovi Eberhardu II., se 1200 – 46 podařilo z hrabství, soudů a správních úřadů vybudovat jednotné arcibiskupské panství. 1275, díky uznání hranice knížetem bavorským, dospělo odtržení S od Bavor do poslední fáze. 1328 v S arcibiskupem vydáno Zemské zřízení, upravující správu arcibiskupství v rámci Svaté říše římské. 1348 – 9 vypukla velká morová epidemie, jíž padla za oběť téměř třetina obyvatelstva. 1481 poskytl císař Bedřich III. městu S privilegium svobodné volby městské rady a starostů. 1492 založen S pivovar Stiegl, dnes nejúspěšnějším ze soukromých pivovarů Rakouska a tradiční podnik v hospodářství S. 1511 arcibiskup Leonhard von Kreutschach ukončil za použití síly dlouholeté rozpory s radnicí: nechal zajmout starostu a městskou radu a vynutil si vydání městských výsad. Během Německé selské války 1525 – 6 tříměsíční povstání rolníků a horníků v S, přičemž rolníky obléhána pevnost (Festung). Na poč. 17. stol. začala intenzivní barokizace z vůle arcibiskupa Wolfa Dietricha z Raitenova, což v důsledku dalo výraznou novou podobu nejen S, nýbrž nepřímo vedlo i k tomu, že se barokní sloh rozšířil na s od Alp. Jako stavební mistr pro S dóm, který 1598 již poosmé vyhořel, nejprve povolán Vincenzo Scamozzi, a po sesazení Wolfa Dietricha italský mistr Santino Solari, jenž v krátké době do 1628 postavil kompletní malý dóm s výjimkou věží. Rozepře s Bavory ohledně soli a mýtného vedly 1611 k tzv. solné válce mezi Solnohradskem, a Bavorskem. Wolf Dietrich obsadil říšské proboštství Berchtesgaden. Nato bavorské vojsko v síle 24 tis. mužů obsadilo S a zajistilo arcibiskupovo sesazení a následnou volbu Marka Sitticha z Hohenembsu. Markusovu nástupci, a současně poslednímu ze tří barokních arcibiskupů S, hraběti Paridovi z Lodronu, se díky udržení chladné politiky vůči Bavorsku, stejně jako díky dalekosáhle všeobecně neutrální politice, podařilo dosáhnout toho, že se S nezúčastnil vřavy Třicetileté války. Jako předstupeň univerzity 1617 zřízeno gymnázium, když dřívější snahy ztroskotaly zejm. kvůli nedostatku prostoru. 1622 už z gymnázia Univerzita S s teologickou a filozofickou fakultou. V kontextu založení možné pozorovat i snahy protireformační politiky arcibiskupa. Od pol. 15. stol. pracovalo v Dürnberských dolech mnoho dělníků z jiných části říše, např. i Míšeňáci, kteří s sebou přivezli i luteránskou víru. Nová víra se odsud rozšířila mezi místní, často nespokojené zemské obyvatelstvo; také S obchodníci do arcidiecéze dovezli z obchodních cest Lutherovy ideje. Poté až do zač. 18. stol. už 22 tis. protestantů bylo po malých skupinkách vyhoštěno, nakonec vydal arcibiskup Leopold Anton von Firmian 1731 Emigrační patent, na jehož základě opustilo vlast přes 20 tis. S protestantů. To sice v souladu s platným říšským právem, vycházejícím z principu „cuius regio, eius religio“, ale kvůli množství protikatolických letáků to vyvolalo veliký rozruch v celé Evropě. Vedle církevních motivů rozhodující též, především pro nemajetné poddané, naděje na zlepšení ekonomické situace v emigraci. Tito lidé, kteří vycestovali do v Pruska, obdrželi darem od pruského krále zem a stali se tak rolníky. Pro arcibiskupství mělo toto velké vysídlování katastrofální hospodářské následky, které však arcibiskupa neodradily od toho, aby 1736 – 8 nepostavil rokokový zámek Leopoldskron. Ten od 1918 patřil divadelnímu režisérovi Maxi Reinhardtovi a od 1938 až do konce války vyvlastněn. Po navracení rodině Reinhardtových ho majitelé prodali mezinárodnímu S semináři, který jej užívá dodnes. Skladatel W. A. Mozart se 1756 narodil v S a byl 1769 – 81 ve službách arcibiskupa. 1772 – 1803, za úřadování arcibiskupa Jeronýma Františka Josefa z Colloredo – Mannsfelda S centrem pozdního osvícenectví. Školství reformováno dle rakouského vzoru a do S povoláno množství vědců a umělců. S Říšským deputačním výnosem pozbyla platnosti světská moc arcibiskupa a 1803 S jako sekularizované kurfiřtství sjednocen s Freisingem a Pasovem pod vládu býv. toskánského velkovévody Ferdinanda III. jako kurfiřtství. 1805 území sjednoceno spolu s Berchtesgadenem v rámci rakouského císařství. 1810 – 6 opět připojeno k Bavorsku a po Vídeňském kongresu připadl S bez Berchtesgadenu a Rupertwinkelu opět Rakousku. 1850 S, až doposud spravovaný z Lince, samostatnou rakouskou korunní zemí v hodnosti vévodství a obdrželo místodržitelství. 1860 strženy hradby a město se mohlo dále rozšiřovat. 1886 uvedena do provozu první část S tramvajové dráhy. Pod vládou nacismu 1938 na náměstí Residenzplatz pálení knih a zatýkání Židů a politických protivníků. V rámci Křišťálové noci zničení S synagogy. 1942 ve městě St. Johann im Pongau zřízen tábor pro válečné zajatce Wermachtu. 1943 nechal oblastní vůdce Gustav Adolf Scheel v horách vystavět bunkr protivzdušné obrany. 1944 – 5 celkem 15 bombových útoků amerického letectva zničilo či poškodilo 46 % městské zástavby, 15 tis. osob bez přístřeší, víc než 550 přišlo o život. Zasažena především železniční stanice a její okolí, ale i vnitřní části města vč. Domkuppelu a Mozartova domu. 1946 na území S asi 13 tis. uprchlíků převážně z v a střední Evropy. K jejich umístění zřízeny tábory (3 trvalé a 5 přechodných). Území S společně s částí Horního Rakouska a Štýrska tvořily americkou okupační zónu v Rakousku. S sídlem amerického vrchního velení. V prvních týdnech zkonfiskovala okupační mocnost četné budovy a vykonávala totální kontrolu, ale brzy spolupráce se zemskými a městskými úřady. Až na jednotlivé výjimky se obyvatelstvo shodlo s okupační mocností. Poskytnutí velké hospodářské pomoci (Marshallův plán) a osobní výdaje příslušníků okupačních jednotek způsobily rychlé ekonomické zotavení a přinesly S přívlastek "Zlatý Západ".

S získal slávu díky jedinečné architektonické kráse historického centra a kouzlu přírody, která jej obklopuje a jíž dominují zasněžené vrcholy velehor. Hravost, rozvernost a lehkost – to jsou atributy, jež nejlépe charakterizují tuto světovou metropoli v malém vydání či také "Řím severu", jak se mu říká pro italský šarm, který mu propůjčuje italská barokní architektura. Jeho pamětihodnosti patří k nejznámějším na světě. S je víc, než zemské hlavní město. Jeho typickou siluetu tvoří středověký hrad Hohensalzburg, který shlíží ze svého nedobytného postavení na věže a věžičky barokních kostelů. S chrám, Františkánský kostel, Kolegiátní kostel a další. Procházíme-li městem, cítíme na každém kroku dech historie. Prohlížíme si Mozartovo náměstí, S rezidenci na stejnojmenném náměstí, klášter a hřbitov Sv. Petra, Obilnou uličku s rodným domem W. A. Mozarta, Festivalové domy, kašnu Koňský brod … všechna tato místa vyprávějí dávné příběhy o životě lidí v kontextu doby. Četné zámky, letohrádky, parky a zahrady v S. a jeho okolí jsou vyhledávaná místa klidu a odpočinku. Zámek Mirabell a jeho krásná zahrada jsou oblíbeným motivem pro fotografie, nejen pro svatebčany vycházející z oddací síně ve známém Mramorovém sále. Zámek Hellbrunn na jižním okraji města okouzlí návštěvníky v létě svými fontánami a v zimě půvabným adventním trhem. Takřka každý městský obvod má svůj zámek ve Walsu je to zámek Klessheim, v Leopoldskronu stejnojmenný zámek s romantickým rybníkem, na němž se v zimě bruslí, Aigen má Aigenský zámek obklopený přírodním parkem a všude lze obdivovat krásu staveb a okolní přírody. Muzeum moderního umění a Rupertinum, Mozartův rodný dům a Mozartův dům na Makartově náměstí, S muzeum, Chrámové muzeum, Barokní muzeum nebo Muzeum hraček umožní prožít nejedno zajímavé odpoledne. Historické jádro S od 1996 na listině UNESCO. Při procházkách po romantických uličkách na Starém městě si můžeme povšimnout všech stavebních a uměleckých slohů. Nalezneme zde gotické strohé stavby, renesanční paláce, barokní kostely, ale i mnoho měšťanských domů z období monarchie. Nejznámější a zároveň nejnavštěvovanější památky jsou všechny ty, které souvisejí s životem W. A. Mozarta, který se zde 1756 narodil. Navštívit můžete jeho rodný dům nebo dům, ve kterém později žil, či kostel, ve kterém byl pokřtěn. Asi nejkrásnějším náměstím v S Domplatz s dómem ze 17. stol., do něhož se vejde až 10 tis. návštěvníků a kde nejen v minulosti, ale v dnešních dnech, zazněla leckterá Mozartova díla. V kostele sv. Šebestiána zase naleznete hrob Mozartovy rodiny. Na Mozartově náměstí pak můžete 3× denně slyšet skladatelova díla, linoucí se z místní zvonkohry. Na pravém břehu řeky Salzach se rozkládá Nové město, jehož dominantou je zámek Mirabell. Ten nechal původně postavit arcibiskup Wolf Ditrich von Raitenau pro svoji přítelkyni židovského původu Salome Altovou, jež mu porodila celkem 15 dětí a podle níž se zámek dříve jmenoval Altenau. Zámek se v historii mnohokrát přestavoval, vyhořel a tak se z původních prostor zachoval pouze Mramorový sál a impozantní mramorové schody. Dnes je zámek krásně upraven a spolu se zahradou plnou soch, plastik a květinových mozaik doplňuje historické skvosty S.

Pevnost Hohensalzburg, vybudovaná 1077 arcibiskupem Gebhardem a výrazně rozšířená arcibiskupem Leonhardem z Keutschachu (1495 – 1519), největší a ve vynikajícím stavu zachovalý hradní komplex ve střední Evropě. Zvláště zajímavé středověké knížecí komnaty a hradní muzeum. Od 1892 v provozu ozubnicová dráha, podobná lanovce na Petřín, s níž se dostanete pohodlně a rychle nahoru na hrad. Historie této přes 900 let staré stavby sahá až do doby bojů o investituru. Počátek 2. tis. v Evropě znamenal přechod z období raného do období vrcholného středověku. Dochází k nárůstu rozporů mezi mocí církevní a světskou. Vzniklý střet se nazývá bojem o investituru a vrcholí sporem mezi papežem a králem o právo jmenování biskupů. S arcibiskup Gebhard, věrný papeži, nechal 1077 zřídit na svém výsostném území obranné pevnosti Hohensalzburg, Hohenwerfen a Friesach. Za vlády Konráda I. (1160 – 47) tyto obranné stavby předběžně dokončeny. V 15. a 16. stol., v období nepokojů tzv. Maďarské války a evropských selských povstání, které otřásaly i S, se ukrývali S arcibiskupové na nedobytné S pevnosti. A v této době pevnost arcibiskupem Leonhardem z Keutschachu rozšířena a získala tak dnešní podobu. Hlavní stavba zvýšena a vybudovány zbrojnice a sýpka. I vnitřní prostory hradu získaly novou a mnohem honosnější podobu. Nádherné gotické vyřezávané reliéfy a ornamentální kresby zdobí Zlatý sál a Zlatou komnatu. 58 nápisů a rodových erbů připomínají Leonharda z Keutschachu. Lev, symbol pevnosti, drží erb Keutschachů mezi svými tlapami. Jedna z posledních stavebních změn provedena vybudováním mohutné obranné věže s názvem „Khuenburgbastei“. V celé dlouhé historii pevnosti Hohensalzburgu se žádnému z jejích obléhatelů nikdy nepodařilo ji dobýt. S pevnost, jak již název napovídá, sloužila jako obranný hradní komplex a dočasná rezidence knížecích arcibiskupů. Kromě toho však sloužila i jako kasárna a věznice. Knížecí arcibiskup Wolf Dietrich zde byl až do smrti 1617 vězněn svým synovcem a následníkem Markem Sittikem. Dnes Hohensalzburg přístupný pro návštěvníky po celý rok. U příležitosti Mezinárodní letní akademie, která se každoročně koná v hradních prostorách, se zde setkávají umělci z celého světa. Na prohlídku celého hradního komplexu z 11. stol. si však udělejte více času. Nachází se zde mimo jiné Hradní muzeum, palác Hohe Stock, kostel St. Georg nebo i různé věže vybízející k vyhlídkám. V místních gotických místnostech se konají ojedinělé koncerty při svíčkách.

Mozartův rodný dům – 26 let (1747 – 73) žila Mozartova rodina ve 3. patře „Hagenauerova domu” v Getreidegasse (obilná ulička) č. 9. A zde se 1756 narodil W. A. Mozart. Majitel domu, Johann Lorenz Hagenauer (1712 - 92), byl známý S obchodník s potravinami a lahůdkami. Byl přítelem a mecenášem rodiny Mozartovy. 1880 poprvé otevřeno v domě muzeum z iniciativy Mezinárodní nadace Mozartea. V posledních desetiletích pravidelné úpravy a rozšiřování muzea, které tak kulturním památníkem a místem, kam proudí každoročně tisíce návštěvníků z celého světa. Mozartův rodný dům je nejnavštěvovanější S pamětihodností. Součástí muzea obytné prostory Mozartových s originálním zařízením. K nejslavnějším exponátům patří Mozartovy dětské housle, jeho koncertní housle, clavichord, kladívkový klavír, rodinné portréty, které vznikly za Mozartova života a k nimž patří například nedokončený olej "Mozart u klavíru", který namaloval 1789 Mozartův švagr Joseph Lange, a sbírka soukromých dopisů, úředních listin a také autografů. Vystavené Mozartovy hudební nástroje získala Mezinárodní nadace Mozarteum od skladatelovy vdovy, Constanze Nissenové (1762 – 1842), a Mozartových synů, Carla Thomase (1784 – 1858) a Franze Xavera Wolfganga (1791 – 1844). 1994 vlastní byt Mozartovy rodiny pod vedením vídeňské architektky prof. Elsy Prochazkové pečlivě zrestaurován. Přitom použita nejmodernější dostupná muzejní technika, jejímž hlavním účelem je chránit exponáty před možným poškozením. V zadní části domu, jehož okna vedou na Univerzitní náměstí, 1985 v někdejším bytě sousedky Mozartových paní Babetty von Moll, tety známého S geologa a přírodovědce Karla Ehremberta von Moll (1760 – 1838), zřízen typický měšťanský byt z Mozartova období. Díky soukromým přispěvatelům tak bylo možné byt vybavit historickým nábytkem a předměty denní potřeby. 1. patro Mozartova rodného domu od 1981 zasvěceno každoročně se měnícím mimořádným výstavám na téma Mozart. Zato 2. patro rodného domu cele věnováno tématu "Mozart a divadlo". Návštěvníci mohou obdivovat četná dioramata, miniaturní modely velkých jevišť od pozdního 18. až do 20. stol., dokumentující nejrozmanitější interpretační formy i historii recepcí Mozartových oper. Vystaven i typický S nábytek i předměty denní potřeby z Mozartovy doby.

Mozartův dům – v domě žil Mozart 1773 – 80. Ve výstavních prostorách, v nichž vystaveny vzácné předměty a dokumenty týkající se slavného skladatele, se návštěvníci seznámí s každodenním životem rodiny Mozartových i s historií domu. První úřední záznam o Mozartově domě, nazývaném též "Dům tanečního mistra", z 1617. Až do 1685 se de facto jednalo o dva samostatné domy, z nichž byl posléze vytvořen jeden. 1711 vystaven dekret, jímž se povoluje pořádat v domě taneční hodiny pro šlechtičny a šlechtice. 1773 se sem do domu číslo 8 na Hannibalově (dnes Makartově) náměstí přestěhovala celá Mozartova rodina. Prostorný a vzdušný byt byl ideální pro častá setkání s přáteli a hudební dýchánky. K pravidelným hostům patřil například i herec, divadelní ředitel a autor libreta ke "Kouzelné flétně", Emanuel Schikaneder (1751 – 1812). W A zde žil do 1780. Napsal tu řadu děl. Mozartova sestra Nannerl zde žila až do sňatku 1784 a otec Leopold až do smrti 1787. 1944 dům zasažen bombou při jednom z náletů a následkem toho ze dvou třetin zničen. Tehdejší majitel prodal zničenou část domu italské pojišťovně Generali, která zde nechala postavit kanceláře. 1989 se podařilo mezinárodní nadaci Mozartea získat tento vzácný objekt. Ale již 1955 dostala tato nadace do správy nepoškozenou část domu se známým "sálem tanečního mistra", který se postupně proměnil v dnešní muzeum. 1994 celá část domu, v níž byly umístěny kanceláře pojišťovny, stržena a začata stavba, resp. rekonstrukce domu dle původních plánů.

Dóm sv. Ruperta a Virgila: Nejznámější sakrální stavba a současně mocné duchovní centrum města – kdysi i dnes. Nádherná fasáda a mohutná kupole prozrazují typické znaky raného baroka. Historie vzniku a vývoje těsně spjata s narůstající mocí knížecích arcibiskupů, duchovních vládců S. Desetkrát zničen ohněm, pokaždé však opět obnoven, vždy větší, mohutnější, honosnější, mocnější, stejně jako moc a bohatství S knížecích arcibiskupů. První stavba vznikla za působení biskupa Virgila, jenž nechal 767 v centru tehdejšího římského Juvava postavit románskou trojlodní baziliku. 774 zasvěcena Sv. Petru a Sv. Rupertu (stal se patronem města a země). Byla to první typická bazilika ve vfranské říši. Na svou dobu veliká, měřila na délku 66 a na šířku 33 m. 845 chrám poprvé vyhořel od blesku. Dvě z věže dostavěny až 1139. Když pak 1167 hrabata z Plainu, stoupenci císaře Friedricha Barbarossy, nechala zapálit město, chrám zase obětí plamenů. O 10 let později, za vlády arcibiskupa Konrada III. z Wittelsbachu, chrám znovu vybudován, krásnější a impozantnější než předtím, a tak s délkou 122 m, šířkou 48 m a pěti věžemi (podobal se údajně dómům ve Wormsu a Mohuči), nejvýznamnější románskou katedrálou s od Alp. Jeho rozměry dokonce předčily tehdy největší císařský chrám ve Speyeru. Po 400 letech, když velký požár 1598 zničil významnou část chrámu, otevřela se pro arcibiskupa Wolfa Dietricha možnost radikálního zásahu – totiž nechat zbourat i zbytky chrámu i s okolními domy ve snaze vystavět zcela nový svatostánek. Obyvatelé S byli velmi rozhořčeni bezohledným počínáním arcibiskupa, neboť nechal zničit nejen vzácné sochy a náhrobky dřívějších arcibiskupů, ale i chrámový hřbitov se všemi ostatky, které pak dal vyhodit na smetiště. Nakonec Wolf Dietrich zajat a uvězněn svým synovcem a následníkem Markem Sittikem z Hohenemsu na S pevnosti Hohensalzburg (ale z jiného důvodu – kvůli sporu o sůl s Bavorskem). A tím skončily i jeho velké plány související se stavbou nového chrámu. Po smrti Wolfa Dietricha dostal italský architekt Santino Solari od nového knížecího arcibiskupa Marka Sittika pokyn vybudovat nový chrám (z původní stavby zůstala jen krypta, ve které pohřbeni všichni S biskupové a arcibiskupové). A tak vznikl první raně barokní chrám na severní straně Alp. 1628, uprostřed válečné vřavy třicetileté války, chrám slavnostně vysvěcen novým arcibiskupem Parisem Lodronem. Díky Lodronově diplomatické zručnosti nebyl městu S v těchto svízelných dobách ničení a pustošení zkřiven ani vlásek. A slavnost vysvěcení chrámu se stala největší a nejmonumentálnější, jakou kdy S zažil. Napoleonské války přinesly velké změny do arcikonzervativního knížecího arcibiskupství. Ukončily po staletí přetrvávající hegemonii S církevních knížat a zbavením moci posledního knížecího arcibiskupa Hieronyma Colloreda převzal vládu nad S Ferdinand III., velkovévoda Toskánský, první z dynastie Habsburků. 1944 při jednom z náletů na S, baštu nacismu, zničena kupole chrámu a část oltáře. Po několika letech stavebních prací chrám obnoven v bývalé kráse a 1959 nově vysvěcen. Dóm má hlavní budovu z velkých neomítnutých kamenných kvádrů. Příčná loď vyhlíží jako dvě mohutné válcové věže, přilepené z boku. Na osmiboké věži nad křížením mohutná kopule. Průčelí ale už typicky barokní, bohatě zdobené, se dvěma postranními věžemi. Na vchodových ozdobných mřížích čísla 774, 1628 a 1959. Jsou to roky tří vysvěcení dómu. Před portálem na podstavcích 4 sochy světců. Krajní sochy sv. Virgila (se sudem se solí a modelem chrámu) a sv. Ruperta vytvořil Bartholomäus van Opstal a prostřední sv. Petra a sv. Pavla český rodák Bernhard Michael Mandl. V patře sochy 4 evangelistů a nahoře uprostřed Kristus a po stranách Mojžíš a Eliáš. V patře nad prostředním oknem drží dva andělé zlatou korunu. Oba erbovní znaky, umístěné ve štítu, připomínají arcibiskupy, kteří nechali chrám nově vystavět. Byli to Markus Sittikus a Paris Lodron. Při správném postavení na náměstí Domplatz je v průhledu touto korunou ozdobena hlava PM na mariánském sloupu, stojícím před dómem. Věže chrámu 81 m vysoké a nesou pod svými kopulemi 7 zvonů, z nichž zvony Maria a Virgil původní z doby baroka. S věž nese jediný zvon Salvator, jehož hmotnost je přes 14 t. Ostatní zavěšeny na j věži. Po vstupu do chrámu nás uvítá ohromný barokní prostor. Délka hlavní lodi 101 m a klenba ve výšce 32 m. Klenba kopule 71 m vysoko. Do chrámu se vejde 10. tis. lidí, z toho 900 míst k sezení. Dóm je trojlodní, v každé z obou bočních jsou 4 velké kaple, které tak lemují hlavní loď po obou stranách. Hlavní oltář z 1628 vytvořil architekt chrámu Santino Solari. Nad oltářem sochy patronů kostela, sv. Ruperta a Virgila. Transept neboli příčná loď má na obou stranách půlkruhové zakončení a na každé straně další hlavní oltář. Osmiboká kopule nad křížením vyzdobena bohatými štuky a dvěma řadami fresek s výjevy ze Starého zákona. Z vnitřního vybavení chrámu stojí za zmínku křtitelnice, v níž byl pokřtěn W. A. Mozart, krásné hlavní varhany, střežené svatými patrony Rupertem a Virgilem i anděly, hrajícími na různé hudební nástroje, a skvostná chrámová vrata z bronzu od sochařů Ewalda Mataré, Giacoma Manzú a Toniho Schneidera Manzella. W. A. Mozart zkomponoval ve funkci dvorního chrámového varhaníka nesčetné mše a duchovní skladby určené právě pro tento chrám. V muzeu dómu dnes už jen část původního chrámového pokladu, který obsahoval drahocennosti a umělecké předměty z 8. až 19. stol. I tak je ale co obdivovat. Jedním z nejvzácnějších předmětů Rupertův kříž z okolo 700. Součástí muzea i tzv. Wunderkammer (komora zázraků), sál plný zajímavostí, které byly ve své době neznámé a neobvyklé. Do muzea se dostaneme po schodišti na pravé straně vstupní haly dómu.

Chrámové náměstí vytváří jakési atrium chrámu. Arcibiskup Guidobald Thun nechal kolem 1660 postavit oblouky (otevřené brány s průchody do ostatních částí města), jejichž autorem stavitel Giovanni Antonio Dario. Uprostřed náměstí Mariánský sloup, z 1766 – 71 od Wolfganga a Johanna Baptista Hagenauerova pro arcibiskupa Sigismunda hraběte Schrattenbacha.

Chrámové náměstí vytváří jakési atrium chrámu. Arcibiskup Guidobald Thun nechal kolem 1660 postavit oblouky (otevřené brány s průchody do ostatních částí města), jejichž autorem je stavitel Giovanni Antonio Dario. Uprostřed náměstí Mariánský sloup z 1766 – 71 od Wolfganga a Johanna Baptista Hagenauerů pro arcibiskupa Sigismunda hraběte Schrattenbacha.

Zámek Hellbrunn a jeho fontány – 1612, několik měsíců po nástupu k moci, dal S knížecí arcibiskup Markus Sittikus z Hohenemsu pokyn ke stavbě honosné rezidence na úpatí hellbrunnského kopce. Jako obdivovatel a milovník italské kultury a renesanční architektury pověřil slavného italského stavitele Santina Solariho stavbou městské vily ("villa suburbana"), či letního sídla, které v ničem nebude pokulhávat za středomořskými vzory, ba dokonce je v lesku a velkorysé koncepci ještě předčí. A tak za relativně krátkou dobu vytvořen na j okraji S skutečný architektonický klenot – letohrádek Hellbrunn s rozlehlým parkem a mnoha fontánami. Až do dnešních dnů patří tento skvost italské architektury k nejkrásnějším renesančním stavbám s od Alp. Voda byla od počátku důležitý element, který propůjčoval hellbrunnskému zámku punc jedinečnosti. Dalo by se říci, že byla jedním z nejpodstatnějších stavebních prvků. Množství pramenů, které tryskají z nitra hellbrunnského kopce na povrch země, oživuje nevšedním způsobem okolí zámku. Voda napájí barokní fontány skryté v zeleném stínu okrasných křovin a stromů i pyšně trůnící na dobře viditelných místech parku a ty pak rozdávají radost a smích všem návštěvníkům. Již téměř 400 let "Vodní hrátky" světově proslulou kratochvílí a atrakcí, de facto dominantou Hellbrunnu. Bavili se jimi před staletími mocní tohoto světa a baví se jimi i dnešní návštěvníci S. Vodní hrátky si zachovaly nezměněnou podobu. Tvoří je desítky záludných fontán či v zemi skrytých vodních trysek, které postříkají kolemjdoucí, ve chvíli, kdy to nejméně očekávají. Fontány, tajemné jeskyňky, vodou poháněné oživlé figurky a jezírka ovládají dění v Hellbrunnu. Vzájemné prolínání světla a stínu, výkřiků překvapení a výbuchů smíchu, studené vodní tříště a teplých slunečních paprsků uvádělo někdejší zámecké hosty do výborné nálady. Jen zřídka sloužil Hellbrunn jako arcibiskupská rezidence a místo, kde se řešily závažné politické problémy země. S přepychovými sály, okouzlujícím zahradním areálem a jedinečnými Vodními hrátkami byl zámek od počátku místem slavností a zábavy, hostin a vrcholných kulturních podniků.  Rozlehlý park byl kolem 1730 dle plánů dvorního zahradního inspektora Franze Antona Danreitera zrenovován a přizpůsoben vkusu doby. Sochy bohů a antických hrdinů pocházejí z poč. 17. stol. Z přírodního kamenolomu na hellbrunnském kopci, který se klene nad parkem, dal Markus Sittikus vytvořit kamenné divadlo pod širým nebem, které je nejstarším divadlem „open air“ v Evropě. Další architektonický klenot v areálu Hellbrunnského zámku je Měsíční zámeček, postavený 1615 pro arcibiskupa Markuse Sittikuse. Za zvláštní jméno vděčí okolnosti, že byl vybudován během mimořádně krátké doby (několik měsíců). Dnes zde národopisné sbírky S muzea. Malý zámeček stojí uprostřed svahu hellbrunnského kopce a zabývá se životem lidí v S v průběhu několika staletí. Jsou zde vystavena lidová umělecká díla, staré selské jizby dokládající životní styl Salcburčanů, ukázky lidového léčitelství a celá řada nejkrásnějších krojů ze všech krajů spolkové země. Kdysi se do Hellbrunnu jezdilo na hony, hostiny a okázalé plesy, dnes na zasedání, semináře, koncerty a společenské akce. Vlastně se v tomto smyslu letohrádek Hellbrunn za posledních 400 let moc nezměnil. Asi to souvisí s tím, že byl právě pro tyto účely vybudován!

Haus der Natur – Přírodovědné muzeum – Snad nejoblíbenější S muzeum pro děti i dospělé dává nahlédnout do života současných i dřívějších živočichů na naší planetě, geologických zvláštností a nejrůznějších vědních oborů. Centrem pozornosti návštěvníků akvárium, jedno z nejkrásnějších ve střední Evropě. 40 jednotlivých akvárií odhaluje kouzelný a tajemný svět pod vodou. Jsou zde např. koráloví žraloci v nádrži s 10 tis. l vody. Velkou atrakcí je jejich krmení každé pondělí v 10.30. Pastvou pro oči i pestrobarevné rybky z tropických moří, ze Středozemního moře, z Amazonky nebo i ryby z domácích jezer a řek. V části muzea věnovaném plazům lze obdivovat nejrůznější druhy vzácných plazů a obojživelníků. 56 terárií, imitujících dokonale obvyklé podmínky v zemi výskytu, představuje přes 200 exotických druhů živočichů. Kromě hadů ze střední Evropy je zde možné si prohlédnout nejznámější jedovaté hady všech kontinentů, vodní a suchozemské želvy, ještěrky, žáby a aligátory z povodí řeky Mississippi. V Kosmické hale zajímavosti z oboru astronomie. Je zde vytvořené diorama v originální velikosti znázorňující přistání na Měsíci, vesmírné město budoucnosti, přehledné modely planetárního systému a modely dokumentující zrození a vývoj vesmíru. Je zde i Mercury, napodobenina kosmické kabiny, v níž Američané v 60. letech podnikali první kosmické lety. Dle vzoru přírodovědných muzeí ve světě bylo i v S přírodovědném muzeu vytvořeno velké vědecké centrum – science center. Jeho cílem je podnítit interaktivní a zábavnou formou založenou na experimentech zájem malých i velkých návštěvníků o technické a vědní obory. Návštěvník dostane možnost „rozhýbat“ exponát tak, aby se prostřednictvím daného děje ukázal vlastní princip. Vše postaveno na vlastním prožitku – zkušenosti. Ve třech podlažích rozestavěno 80 experimentálních stanic, které se zabývají tematickými celky jako energie a voda, akustika, zvuky a hudba, fyzika a přírodní zákony nebo lidské tělo, jeho funkce a zdraví. Malí badatelé mají k dispozici i skvěle vybavenou vědeckou laboratoř. V muzeu dále geologické oddělení s mnoha exponáty minerálií, biologická laboratoř pro děti různých věkových kategorií, část muzea věnovaná evropským savcům, ptákům všech kontinentů, zvířatům z doby ledové, která žila v Americe, Africe, Asii a Austrálii a konečně i člověku a jeho domácím zvířatům. Neustále se měnící mimořádné výstavy rozšiřují i tak bohatý repertoár. Mezi prohlídkami jednotlivých částí muzea je možné se občerstvit v kavárně s restaurací na slunné terase.

Dále muzea, galerie, ZOO.

Kollegienkirche: Barokní universitní kostel, kulturní památka zapsaná na seznamu UNESCO, vedle katedrály největší církevní stavba v S, vzor pro mnoho pozdně barokních kostelů v j Německu. Víc než 70 let trvalo, než byl kostel dle návrhu architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu postaven a 1707 slavnostně otevřen na počest PM Neposkvrněné. Do té doby sloužil jako dočasný posvátný prostor Velký sál univerzity (vedle malé soukromé kaple). V období Napoleonské okupace sloužil kostel jako sklad sena pro vojsko, po rozpuštění univerzity jako kostel posádkový. 1922 kostel poprvé součástí festivalu v S. Od 1964 opět universitním, 2008 farnosti udělen statut univerzitní diecéze. Potřebná generální rekonstrukce kostela pozvolna probíhá. Interiér navržen v podobě tyčícího se kříže. Kaple věnovány čtyřem svatým patronům jednotlivých fakult (Tomáš Akvinský – teologie, Ivo – právo, Lukáš – medicína, Kateřina – filozofie). Levý a pravý boční oltář navrženy s jedním oltářním obrazem od Michaela Rottmayra. Hlavní oltář navrhl a provedl Josef Anton Pfaffinger, rozpouští se ve štukových postavách na vrcholu. Zopakovány a rozvedeny hlavní motivy kostela. Alegorické postavy hudby, poezie, malířství a architektury, stejně jako čtyři fakulty. Na vrcholu římsy 7 archandělů. Jak vrchol se objevuje Neposkvrněná PM, zahalená mraky a paprsky. V nikách hlavní budovy 20 kamenných soch Johanna Pigera (1905 – 12).

Františkánský kostel: Jeden z nejstarších kostelů na Starém Městě, součást františkánského kláštera. Skládá se ze dvou částí: původně románské jednolodní baziliky s žebrovou klenbou a vytáhlého pozdně gotického chóru s hvězdnou klenbou. První mariánský kostel je pravděpodobně starší, než dóm, a postaven byl už na počátku křesťanské bohoslužby. V 1. pol. 8. stol. byl opatem – biskupem Virgilem (745 – 84) poprvé prokazatelně obnoven kostel, zasvěcený Matce Boží s názvem "Naše Paní". Sloužil především jako křestní a synodální. 1130 – 1583 klášterní kostel benediktinek. Převážně zničen požárem 1267. 1408 generální přestavba pod vedením mistra Hanse von Burghausen, dokončena až po jeho smrti 1432 podle Stephan Krumenauera. 1592 kostel dán nové země pozvaným františkánům jako klášterní. 1635 katedrálou pro nové farnosti. Po dlouhou dobu pak románsko-gotický kostel považován za zaostalý (pouze renesanční, barokní a rokokový styl byly považovány za estetické a např. Goethe vyzval k opětnému zaměření na uměleckou hodnotu gotiky). Tak např. arcibiskup Colloredo chtěl 1793 zbořit celý ten "ošklivý" kostel a na jeho místě postavit dvorní kapli a mauzoleum arcibiskupů. Tento plán z ekonomických důvodů i pro nedostatek stavebních dělníků nevyšel. Současná věž kostela postavena 1496 – 98 dle plánů architekta z Norimberka. 1670 odstraněny gotické věžní krajky (jež považoval arcibiskup Max Gandolf z Kuenburg pro věž kostela nad dómem za nevhodné). Tato barokní věž znovu gotizována 1866 – 67 Josephem Wessikenem. Na věži 10 zvonů (z toho 3 historické). Z průčelí románské lodi 1700 barokizováno. Částečně se zde zachoval románský portál z bílého a červeného mramoru. Ten ale 1700 značně zjednodušen. Začlenění opičí ruky do portálu vedlo k mnoha výkladům a lidovým legendám. Možná jde o středověký znak pro svatostánek a obranu proti zlým znamením mimo kostel. Zachován i románský j portál. Groteskní lidské a zvířecí postavy také symbolickou ochranou kostela před zlem. V hlavní lodi obdélníková křížová klenba, tříslová klenba v uličkách. Zvýšený o dva kroky proti římskému přízemí následuje pozdně gotický chór. Tmavá románská loď tvoří příjemný kontrast s vyšším prosvětleným gotickým sálem. Stropní povrch tvoří pěkná hvězdná klenba. Kazatelna pochází z období pozdní gotiky a je z červeného mramoru. Z doby, kdy kostel sloužil krátce jako farní (1606), palácová fasáda ve stylu pozdní renesance u boční oratoře, jež byla propojena s obytnými prostory. Madona s dítětem integrována z původního gotického oltáře Michaela Pachera. Ježíšek přidán Johannem Pigerem 1890. Tento gotický oltář, kdysi jeden z největších a nejvelkolepější svého druhu ve střední Evropě, dnes zachován jen v jednotlivých částech, roztroušených po celé Evropě. Zbudován 1495 – 98 a byla na něm Madona s milující tváří, dlouhými plavými vlasy a vlnitým modrým pláštěm. Šlo o jedno z nejdokonalejších děl Michaela Pachera. Dnešní barokní oltář má konkávní konstrukci a je ohraničen dvojitými sloupy. Před oltářem nádherná rokoková filigránová mříž, vytvořená 1790 Thomasem Reckem ze železa, původně polychromovaná. V přízemí oratoři Fatimská kaple (oltář 1957 Otto Prossinger). Na okraji kostela řada jiných kaplí, z nichž některé vybaveny starými mramorovými kusy (Karel Boromejský – 1613, Narození Krista, sv. Rocha – plnění slibu daného během moru – 1625, Sv. Kříže, oltář pravděpodobně ze staré katedrály, Sv. Josefa – 1704 – starý pohled na S, sv. Sebastiána – 1625,  Annakapelle 1671 – 1679 – štukový oltář, Sv. Františka – 1690 – nástěnné malby a oltář Michaela Rottmayra).

Peterskirche: S velkými obrazy na bocích lodi. * Kostel kláštera sv. Petra, na s úpatí Mönchsbergu. Založen opatem Balderichem (1130 – 43) na místě zaniklého první klášterního kostela z cca 1000 či ještě staršího. Kostel je románská bazilika v jádru mírně vystupující mimo transeptu, nejprve navržen 1605 – 1620 a pak nově za opata Beda Seeauera po 1750. S a j stěny původně otevřenými arkádami pravděpodobně z pozdní římské éry. Věž v jádru asi z 9. stol., zvýšena 1754 – 6 dle návrhu opata Beda Seeauera s nárožními pilastry, klenutými okny a vysokou cibulovitou bání. Na z straně věže mramorový erb sv. Petra a opata Beda Seeauer. Ve výklenku nad vchodem socha sv. Ruperta, kterou navrhl zřejmě Josef Anton Pfaffinger. 1605 a 1606 zbourána střecha a vnitřek přebudován. 1619 – 1620 kostel zaklenut a 1622 nově postavena raně barokní kopule. Interiér: Ozdobné kované rokokové mříže dokončil 1768 Hinterseer Philipp, vyvrcholení bohatého díla tohoto umělce. Křehké rokokové omítky lodi (1760 – 1766, Benedikt Zoepf) navrženy tak, aby původní románská stavební struktura kostela byla zřetelně viditelná. Varhanní skříň přebudoval 1763 – 72 Lorenz Härmbler. 1885 objeveny pozůstatky románského kostela či objeveny a vyhloubeny gotické nástěnné malby. Na j stěně lodi fragmenty hodin z pol. 12. stol. Klenutý strop hlavní lodi a presbytář centrálně ozdobeny freskami (hlavně sv. Petr), vytvořenými 1764 Johannem Baptistem Whitem. Na bočních stěnách lodi velká obdélníková plátna: vztyčování kříže, požehnání krále Totila od sv. Benedikta. vévoda Theodo Bavorský, sv. Rupert ukazující klášter sv. Petra. Další obrazy s výjevy ze života sv. Benedikta a sv. Ruperta. Hlavní oltář navrhl Lorenz Härmbler, 1777 – 80 vytvořilo Johann Nepomuk Högerl. Oltářní obraz Martina Johanna Schmidta ukazuje svaté Petra a Pavla a Benedikta, s anděly, jak uctívají PM a Dítě. Horní obrázek představuje Boha Otce s holubicí Ducha sv. Boční sochy Franze Hitzla ukazují sv. Ruperta, Vitalise, Virgila a Amanda z Maastrichtu. Tři oltáře na pravé a tři levé straně lodi postaveny 1774 – 6 (Božího jména, smrt sv. Benedikta a nahoře sv. Rocha, Ježíš učí apoštoly a nahoře sv. král Jindřich, Svatá rodina a nahoře sv. Bonifác, smrt sv. Ruperta, sv. Šimona). V s příčné lodi Stětí sv. Jana, v j příčné lodi Pomocník nemocných a nahoře sv. Ondřej. Kaple na j lodi Klanění Beránka prostřednictvím svatých panen, nahoře Maria Magdaléna, Pieta s Máří Magdalénou a Janem, PM, Extáze Sv. Terezie, 14 svatých pomocníků. Kaple sv. Wolfganga s oltářním obrazem sv. Benedikta, kaple Ducha sv. s obrazem Letnic. Románské kaple sv. Kateřiny postavena v 1215 a darována Babenberskému vévodovi Leopoldu skvělému. Jednoduchá loď s klenutými okny, křížovou klenbou. Oltář vymodelován 1733 dle oltáře Mariazell i s kopií zázračného obrazu. Mariánská kaple vysvěcena 1130 a 1319 gotické úpravy na dochované románské základně. Jedna z nejstarších gotických staveb v S. Zde je tzv. "Maria-Saeul Altar", pojmenovaný po gotické soše "Krásné madony" V této kapli pomníky různých opatů kláštera, v centru kamenný hrob Johanna von Staupitz.

Po dlouhou dobu byl prostý most na místě dnešního Staatsbrücke jediným spojením mezi Starým a Novým městem. Dnes mostů mnohem víc (jmenováno po proudu řeky): Hellbrunner Brücke, Überführsteg z roku 1980, Nonntaler Brücke (dříve Karolinenbrücke), který spolu se Staatsbrücke a Lehener Brücke patří k nejvytíženějším. Následuje Mozartsteg s dřevěným pokrytím. Staatsbrücke nejstarším mostem ve městě. Nejprve nesl jméno Hauptbrücke a až do 1877 byl dřevěný. Po 1877, kdy přidána železná konstrukce, dostal dnešní jméno. Se současnou podobou byl ale po devítiletých pracích znovuotevřen až 1949. Dnes spojuje Staré město s ulicí Linzergasse a čvtrtí Platzl. Architektonicky pozoruhodný Makartsteg (pojmenování nese po Hansi Makartovi) dovede pěší z náměstí Hanuschplatz na Makartplatz k Mozartovu bydlišti. Makartsteg vystavěn již 1905 (tehdy však pod názvem Museumssteg), 1967 zrekonstruován a získal současný pokřivený tvar, 2000/1 doplněn o nový pilíř. Dále Müllnersteg, dříve pěší most Františka Karla (Franz-Carl-Gehbrücke). Byl na půl cesty k železničnímu mostu (Eisenbahnbrücke), od 2005 rozšířeného o tramvajovou kolej Salzburger S-Bahn celkem na tři dráhy kvůli zvýšení kapacity. Most Lehener Brücke, jenž od svého otevření 1902 do rekonstrukce 1966/7 nesl jméno Erzherzog-Ludwig-Viktor-Brücke, je na s města nejdůležitějším mostem a proto byl rozšířen na dnešní čtyři jízdní dráhy. Směrem dolů po proudu řeky stojí 1977 otevřený most lávka Pionýrů (Pioniersteg), pak Traklova lávka (Traklsteg pojmenovaná podle Georga Trakla). Velmi daleko na s města ještě Dálniční most (Autobahnbrücke) Západní dálnice, která v této oblasti přivádí též značnou část vnitroměstské dopravy jako městský okruh. Starý dálniční most stržen při velké povodni 1959. Kromě toho poskytuje Dálniční most též pěší přechod.