Fulda

Zaparkovali jsme u Dómu, ale nejprve jsme se vydali k vedlejšímu Michaelskirche, kostelu, který s dalším v Cáchách souteží o primát toho nejstaršího v Německu. U vchodu jsme zjistili, že tam právě končí nějaký obřad (snad zlatá svatba), takže jsme trochu postávali, trochu popocházeli, čekali a přitom naslouchali informacím od přítele. Jenže marně. Takže jsme šli přece jen do dómu, kde se právě také chýlila ke konci mše sv., jako všude v Německu v tuto neděli spojená s prvním sv. přijímáním. Trochu jsme se tam postavili a prohlíželi si chrám. Nakonec jsme zjistili, že za chvíli (tj. v 11.30) začne další mše sv., což nás přivedlo k rozhodnutí, že zde na ní zůstáváme. Velmi si ji "užíval" varhaník, který při jakémkoliv svém vstupu doslova kouzlil. Zato jakýsi zpěváček, který zpíval žalm apod., to byla doslova tragédie.  Na konci jsme si vyposlechli závěrečný minikoncertík a pak šli ještě na malou prohlídku. Při ní jsme obešli oltář, sešli ke hrobu sv. Bonifáce, prohlédli si sochu sv. Petra (kopii té římské), kterou sem daroval Pius XII., a další pozoruhodnosti.

A pak jsme zjistili, že už přichází hlad, takže jsme vložili odjezd na oběd do jakési hospůdky cca 20 km od Fuldy a posléze na kefe do Enzianhütte. Pak Petersberg. Potom zpět do Fuldy. A tady už nám nic nebránilo v návštěvě Michaelskirche. Datum založení, které tam bylo někde uvedeno, je neskutečných 822. Toto byl jediný navštívený kostel, kde se nesmělo fotit. Menší kamenná stavba, jejíž okrouhlá centrální část je ten původní kostel, další části jsou pozdější, byť stále velmi starou, dostavbou. Prohlédli jsme, sešli dolů do krypty apod. Pak jsme se prošli podél zámecké zahrady, k náměstí podél zámeckého průčelí, k soše sv. Bonifáce, k pěknému modelu města a dál do centra. Tady jsme byli šokovaní tím, že větší část centra staroslavné Fuldy nám připomínala komunistické podoby některých našich měst – několik pěkných historických domů a vedle nich stavba jako naše nákupní středisko. Prostě docela hrůza.

Benediktinský klášter ve Fuldě byl založen v 744 sv. Sturmiem, učedníkem sv. Bonifáce, jako jedna z Bonifácových základen při reorganizaci církve v Německu. Později sloužil jako základ pro některé misionáře, aby mohli doprovázet Karlomanovy armády v jejich politické a vojenské kampani k podmanění a přeměně pohanaského Saska. Počáteční dotace na opatství byla podepsána Karlomanem, synem Karla Martela. Podpora jejich a později Pipina Krátkého byla důležitá pro Bonifácův úspěch. Fulda měla podporu od mnoho vedoucích rodin karolínského světa či např. Konradina, předchůdce vládců Svaté říše Římské. Sturmius, jehož opatství trvalo 747 – 779, byl pravděpodobně příbuzný Agilolfingů, vévodů Bavorských. Jiné důležité rodiny pomáhaly v založení domů v Johannesbergu a Petersbergu nedaleko Fuldy. Po mučednické smrti byly do Fuldy převezeny ostatky sv. Bonifáce. Díky tomu se zvýšil přísun darů a Fulda mohla zakládat další domy, i vzdálenější, např. v Hameln. Zatím sv. Lulus, nástupce Bonifácův jako arcibiskup Mohučský, se pokusil pohltit opatství pod svou správu, ale neúspěšně. To byla příčina toho, že pak založil opatství Hersfeld a bránil pokusům o zvětšení Fuldy. 790 a 819 komunita přestavěla hlavní kostel mužského kláštera vhodněji uchovávající památky. Nová bazilika byla postavena na místě stržené stavby ze 4. stol.  (některé prvky napodobovala i stará bazilika sv. Petra v Římě). V kryptě opatského kostela jsou ještě tyto památky, ale kostel sám byl barokně renovován. Malá kaple z 9. století zůstala v pohodlné vzdálenosti od kostela, jak bylo při pozdnějším založení ženského opatství. Velký učenec Rabanus Maurus byl opatem 822 – 842. Od založení opatství Fulda bylo náležící mu území samostatným panstvím a jeho panovník podléhal pouze císaři. Fulda se stala 1752 biskupstvím a dosavadní princové – opati dostali další titul princ – biskup. Princové – opati (a pozdnější princové – biskupové) ovládali Fuldu a okolní oblast až do násilného rozpuštění biskupství Napoleonovými oblíbenci 1802. V 18. stol. město prošlo barokní přestavbou, což přineslo i přestavbu dómu (1704 – 12) a paláce (1707 – 12) Johannem Dientzenhoferem. Městský farní kostel sv. Blasia byl vystavěn 1771 – 85. 1764 – 89 měla Fulda továrnu na porcelánu, vzhledem ke kvalitě jsou výrobky hodně ceněné sběrateli. Továrna byla začata pod Princem – Biskupem Heinrichem von Bibra a zavřena byla brzy po jeho smrti jeho nástupcem, Princem – Biskupem Adalbertem von Harstall. Petersberg – kostel hrobu sv. Lioby: Hrob sv Lioby v Peterburgu je bezpochyby jednou z nejvýznamnějších církevních staveb diecéze Fulda. Skutečnost, že tento kostel je domovem nejstarších dochovaných nástěnných maleb na německé půdě ukazuje na jeho jedinečnost. První kostel a benediktinský klášter na Petersbergu postavil opat z Fuldy Raban (822 – 842). Kostel byl postaven jako bazilika s půlkruhovou apsidou a hlavní lodí. Ve vestibulu byla nástěnná malba Nanebevzetí Krista a Sestoupení Ducha sv. Raban sám popsal tento obraz v básni. 28. září 836 převezl Raban kosti sv Lioby z kolegiátního kostela v Peterburgu a pohřbil v kamenné rakvi v centru výklenku krypty. Přes rakev bylo instalováno dřevěné obložení, bohatě zdobené zlatem. Tehdy byl vysvěcen i kostel. Slavnostní předání ostatků sv Lioby bylo umožněno uctívání světice na jejím hrobě, které nebylo možné v klášteře ve Fuldě s přísnou klauzurou. Životopisec sv. Lioby Rudolf z Fuldy, Rabanův nástupce ve funkci ředitele klášterní školy ve Fuldě, byl mezi těmi, kdo nesli ostatky. Raban vybudovala jako opat ne méně než 30 kostelů, Petersberg byl ale jeho oblíbeným dílem. 842, po odstoupení z funkce opata, si vybral klášter Petersberg za místo bydliště. Zde, v tichu malého kláštera, napsal tento plodný spisovatel a velký německý intelektuál svou práci, De Universo, která pokrývala celou teologickou a sekulární znalosti svého času. Z Petersbergu se Raban 847 odstěhoval do Mohuče, aby přijal arcibiskupské křeslo. Kostel z 9. stol. na vrcholu hory v obrovské, řídce osídlené zemi, byl oblíbený a to nejen jako hrob sv. Lioby ale i památka karolínské renesance východního Franckého království. Po několika desetiletích byl ale tento malý klenot obětí prvního ničení. 915 byl při nájezdu Maďarů zničen kostel i klášter a vyloupeno vše, co se zdálo hodnotné. Za opata ve Fuldě Heicha (917 – 23) byly vypálené budovy obnoveny. Opat obsadil bývalý klášter světskými kanovníky, kteří převzali pastorační péči o četné ppřicházející osadníky. Z historie tohoto kanovníků není známo skoro nic. Víme, že v této oblasti bylo několik mlýnů a pivovary, že byly pěstovány len a víno a konečně, že kanonie byla zrušena opatem ve Fuldě Heinrichem J. Kemnatenem (1127 – 33), protože kanovníci zanedbali své povinnosti. Tento reformní opat posléze Peterburg obsadil mnichy z kláštera ve Fuldě. Tak se klášter Petersberg znovu objevil ve světle historie. Nejprve byly obnoveny zchátralé budovy opatem ve Fuldě Konradem (1134 – 40). Konrad zemřel po návratu z Lateránského koncilu na Peterburgu a byl pohřben v místním kostele. Ve 12. stol. zvítězil u oživeného kláštera stavební boom a kulturní rozkvět. V té době došlo k osmiúhelníkovému řešení. 1153 probošt Reginfried upravil hrobku a rozšířil kapli. Z následujících časú jsou nádherné románské reliéfy. Jedním z nejdůležitějších proboštů ve 13. stol. byl Leibolz Bertho v době bezvládí a loupeživých rytířů. Energický, houževnatý a tvrdý, s vojenskými úspěchy. Nakonec byl však ve Fuldě zavražděn (1271). 1327 hrála Fulda roli v boji mezi Fridrichem Rakouským a Ludvíkem Bavorským o německou císařskou korunu a Petersberg byl zdevastovaný. O čtyři roky později (1331) zažil klášter pod proboštem Godefriedem znovu stejný osud. Tehdy došlo k otevřené revoluci proti opatovi a také Petersberg byl vypleněn a zapálen. V období  následujících dvou set let byl kláštěr obnovován, dobudováván. 1479 došlo k zásadní změně celkového obrazu kostela. V té době byla loď baziliky zbořena a postaven jednolodní gotický sál s okny a podlahou mnohem vyšší na pohřebišti mnichů. Za rolnické války 1525 byl opět demolován a vypleněn. Tato rána byla pro Petersberg téměř fatální. Probošt a mniši byli vyhnáni, cenná knihovna byla ztracena, svaté hostie byly ve slepé zuřivosti svatokrádežně znesvěceny. Ostatky sv. Lioby byly kvůli bezpečnosti vráceny do Fuldy a tím se vyhnuly zničení. Na Petersberg pak žil už jen mnich či světský kněz jako pastor. Reformační opat Balthasar z Dermbachu začalo 1570 docházet ke změnám a 1613 k obnově, takže 1619 byl klášter znovu obsazen benediktinskými mnichy. V době třicetileté války byl klášter 1633 znovu vypleněn. Mniši opět odešli. Po Vestfálském míru (1648) se pomalu vrátil na Petersberg klášterní život. Za probošta Aemiliana z Daiwig (1644 – 69) zde strávil noviciát Markrabě Bádensko-Durlachu Bernhard Gustav, který byl později opatem ve Fuldě a kardinálem. Ztráty z války třicetileté byly příkladným způsobem odstraněny a areál vzkvétal. Dva z proboštů Petersbergských v 18. stol. byli pomocnými biskupy ve Fuldě. Sedm války roků (1756 – 1763) přineslo opět vážné dopady i Petersbergu. Např. 1759 Prusko Württemberská velmi krvavá bitva, pak rabování a nesnesitelné náhrady. Z období baroka pocházejí hradby obklopující kostel. Dalším výrazným momentem byla sekularizace církve. Budova kláštera byla nezodpovědně zničena a obyvatelstvu sloužila jako pohodlný lom. Kostel se stal farním jako bezpočet dalších. Poté, co se ukázalo, že je pro velké město příliš malý, se z něj stal hřbitovní kostel sv. Lioby. 1995 byla na žádost mnoha věřících hlavní relikvie vrácena ke svému století starému hrobu. Hrobka světice je pod dohledem sester sv. Lioby jejichž komunita byla po čtyřech letech příprav 1996 v Peterburgu založena.