Niederalteich

Do Niederalteichu jsme dojeli za teplého raněaprílového předpoledne, v pohodě po návštěvě Metten. Zaparkovali jsme na parkovišti pod větvemi stromů a zvědavě vyrazili ke klášteru. Na opačné straně cesty jsme míjeli moderní objekt, od kterého se linuly melodie nástrojů i hlasů (školu, gymnázium, patřící ke klášteru). Klášterní nádvoří je zde o něco "přírodnější", než v Metten, ale neméně působivé. A my pokračovali za věžemi s jehlanovými špičkami. Mezi klášterní prodejnou a kostelem jsme si prohlédli krásnou moderní kašnu a v Tassilově uličce (na označení uličky připsány základní údaje k jeho osobě) vstoupili do chrámu. Krásný barokní interiér. Na několika bočních oltářích schránky s ležícími ostatky světců, boční lodě, krásně vyřezávané lavice, působivé velké zpovědnice ...  Při návratu jsme se na klášterním nádvoří zastavili v kostele východního obřadu. Na průčelí kostela, krytém podloubím, pracovala nějaká umělkyně na malbě pozoruhodných ikon. Uvnitř byla téměř naprostá tma a tak jsem se ze zamřížované předsině pokusil interiér alespoň vyfotit. Venku jsme v průčelí zaregistrovali soubor zvonů a pak už klášterní areál opustili, míjíce klášterní restauraci. Následně jsme zjistili, že samo městečko je taková příjemná malá ospalá díra. I u tohoto kláštera platí konstatování, napsané u Metten - monumentální historie, pozoruhodná současnost.

Město se vyvíjelo s benediktinským klášterem, založeným 731 či (dle moderních badatelů) 741 vévodou Odilem z rodu Agilolfingů. Mniši, kteří sem přišli z ostrovního kláštera Reichenau (od sv. Pirmina), platili za specialisty na obdělávání mokřadů a bažin. Vybrali si neobydlenou oblast v blízkosti ústí Isar do Dunaje a postavili na kopci klášter, zasvěcený sv. Mauriciovi. Patrocinium tohoto říšského světce ukazuje na úzké kontakty zakladatele s Burgundskem. Poloha Altaichu na břehu Dunaje určovala obtížnost zemědělství – postihován mnoha povodněmi. Naopak výhodná k rybářství a přepravě zboží po Dunaji. Opat Eberswind 1. opatem v místě, zv. Altaha ("stojaté vody"). Chybně považován za redaktora 1. bavorského zákoníku Lex Baiuvariorum. 788 (857), poté, co Agilolfingové v Bavorsku zbaveni moci, Altaich povýšen Karlem Velikým na říšský klášter. Odtud postupně osidlována celá oblast Bavorského lesa (založeno 120 osad) a kultivovány velké části Dolního Bavorska i území dnešní ČR. Pod Karlem Velikým a Ludvíkem Němcem se majetek opatství rozšířil až do Wachau a bavorského Ostlandu. Opat Gozbald (825 – 55) říšským kancléřem. Po něm asi Otgar, pozdější biskup v Eichstättu. 848 získal klášter právo svobodné volby opata. V pol. 9. stol. A na vrcholu světské moci. Poč. 10. stol. klášter několikrát zničen invazemi Maďarů a Čechů. V tomto stol. se stal (950) kanovnickým klášterem, mniši kanovníky, zodpovědnými za vévodskou hrobku Luitpoldingů. Po době maďarských nájezdů od 990 opět benediktinský klášter a opatem Sv. Gotthard (* 960, v úřadě 996 – 1022). Vedl Altaich i kláštery Hersfeld a Tegernsee a zaváděl zde s vévodou, později císařem Jindřichem II., benediktinské reformy. Významný rozkvět kláštera. Gotthard pravděpodobně nejslavnějším opatem (později biskupem v Hildesheimu a zde i pohřben, jako vzácnost opatruje opatství v kostele jeho roucho a botu, jeho hůl se dodnes používá při zasvěcování nového opata). Současně zde působil bl. Gunther (Vintíř), příbuzný s královskými rody Ottonů a uherských Arpádů. O duchovním působení Altaichu v 11. stol. svědčí další blahoslavení: poustevník Wilhelm a poustevnice Alruna, Salome a Judita. Mnozí mniši převzali jako reformující opati jiné kláštery; mezi jinými bl. Alram z Kremsmünsteru, či sv. Thiemo od sv. Petra v Salzburgu. Především ale bl. Richer jako opat ve známém Montecassinu. „Výroční knihy Altaichu“ důležitým zdrojem studia historie Ottonů a doby vlády Saleriů. Okolo 1100 založil hrabě von Bogen asi 40 km na horním toku Dunaje jeho nový domovský klášter „Altach“. Osídlen mnichy z Altaichu, stal se brzy „Horním Altaichem“ (Oberen), zatímco starší Altaich byl veden pod jménem „Dolní Altaich“ (Nieder). 1152 uzavřel Friedrich I. Barbarossa podřízení opatství pouze říšské moci. Jako dík za pomoc při královské volbě daroval N jako léno biskupovi Eberhardu II. z Bambergu. Vlastními pány N od 2. pol. 12. stol. mocná hrabata z Bogen. Coby zástupci centrální moci v oblasti se pokusili získat klášter pro sebe. 1242 přešla říšská správa nad N jako dědictví hrabat z Bogen na Wittelsbachy. Jako důsledek získalo Bavorské vévodství zemskou vládu nad klášterem. Wittelsbachové pak udělili klášteru titul Dvorní Marky (Hofmark), který měl až do sekularizace (do ní i bamberským lénem). Pontifikáliemi z 1241 vybavení opati N byli po tuto dobu i správci Bamberského dómu a od pol. 13. stol. i nositeli nižší soudní pravomoci. Alteich měl 1226 celkem 60 domů (objektů?). Brzy převzal klášter architekturu gotiky. Významný opat Hermann (1242 – 73), známý historik, autor "Annales Hermanni", a jeho 5 následovníků, vybudovali 1260 – 1326 nový klášterní kostel jako svého času největší vnitřní chrámový prostor v celém Podunají. Na rozdíl od ostatních bavorských benediktinských klášterů zažil N období duchovního úpadku v 15. stol. Dobu reformace přestál naproti tomu s poměrně málo přestupy. V duchu pozdní renesance vládlo v N ve smyslu kulturním a vědeckém, dění velmi živé. Významní reformní opati Weybeck Kilian (1503 – 34) a Paul Gmainer (1550 – 85). Za třicetileté války klášter postižen těžce. Navzdory mohutným hradbám švédskými oddíly 1634, 1641, 1647 a 1648 totálně zničen. Katastrofy požárů 1671 a 1686 pak opět zničily i ty skrovné nové začátky. Vitus Bacheneder, opat 1651 – 66, položil po válce třicetileté základ hospodářské prosperity kláštera v období baroka. 1671 objekty shořely. Jen pomalá obnova. 1698 zbudoval Carlo Antonio Carlone věž. Výrazně působil v N v čase baroka opat Josico Hamberger (1700 – 39). Skoro všechny zachované klášterní stavby z této doby. K tomu patří i barokní vnitřní výzdoba ranně gotického kostela, dohotovená 1727. Pozoruhodná zde zejm. přestavba kostelního kůru mladým Johannem Michaelem Fischerem a víc než 200 samostatných fresek od Andrease Heindla. Zřízení školy. 1718 – 24 Jakob Pawanger vedl přestavbu gotického kostela. 1724 Pawanger nahrazen Johannem Michaelem Fischerem. S věž postavena 1735, se stávající věží sladěna až 1730. V pozdním 18. stol. N nejbohatším benediktinským klášterem v kurfiřství Bavorském. Jeho zemědělským majetkem 170 km² polností a lesů. Vč. výnosných vinohradů ve Wachau. Lodní doprava po Dunaji pro klášter bezcelní. Kolem 1784 zdejší opat i pánem Markt Hengersbergu a dvorů N a Arnbruck. K tomu stovky usedlostí pod kurfiřtskými zemskými soudními okrsky. K opatství patřily: proboštství Rinchnach a sv. Oswald (od 1567) v Českém lese, stejně jako Spitz a. d. Wachau. K tomu dohlíželo na 8 farností v j Bavorsku a farnost Aggsbach v Rakousku. Pro dalších 21 farních kostelů měl N tzv. návrhové právo. N až do poč. 19. stol. jedním z nejmocnějších klášterů v j Německu. Z opatství vzešli 3 arcibiskupové, 8 biskupů, 51 opatů jiných klášterů. Zrušení opatství začalo 1802 převzetím klášterních úředníků do kurfiřtských služeb. I majetek kláštera od té doby svěřen do státní správy. Vlastní sekularizace 1803. Opat a část 43 členů konventu žili do 1806 dál v klášteře. Většina kněží převzala pak duchovní správu. Stejně, jako v mnoha ostatních klášterech, stal se konventní kostel obecním. Původní farní kostel stržen, i boční kaple klášterního. Část budov sloužila jako státní sýpka, další jako škola. Zbytek prodán do privátních rukou. Následky zásahu blesku a požáru kostela 1813 znamenaly demolici velké části barokního komplexu. Zničené vrcholky věží nahrazeny stanovými střechami. 1918 klášter obnoven jako převorství – znovuobsazen z Metten (profesor náboženství Franz Xaver Knabenbauer, dva kněží a laický bratr). Svěřena i správa farnosti. 1925 otevřena malá latinská škola se seminářem. Opětné povýšení na opatství 1930. 1932 klášterní kostel Bazilikou Minor. 1949 klášter za opata Emmanuel Maria Heufeldera opět nezávislým opatstvím. Zbývající části barokního kláštera spojeny 1953 – 4 novou budovou a obnoveny. 1959 katolická Landvolkshochschule. Už kolem 1930 ekumena duchovním středobodem zájmu N. Od 1965 disponuje místní ekumenický institut vlastním výzkumným a konferenčním centrem. Jedna skupina konventu praktikuje bohoslužby dle Byzantinského ritu. 1971 – 3 St-Gotthard-Gymnasium (založené 1946) rozšířeno o novou budovu, ale internátní škola uzavřena 1994. 1986 prostory bývalého klášterního pivovaru upraveny pro bohoslužby byzantinské liturgie (kostel sv. Mikuláše). 1999 – 2001, konferenční centrum St. Pirmin a budova pro hosty. 2006 – 7 nová budova školy obnovena. 2013 povodně. Hladina na 8,15 m, evakuováno víc než 1.800 obyvatel. Nyní v N asi 30 benediktinů, část římského a část byzantského obřadu. Obec N prošla za posledních 50 let zásadní proměnou. Hospodářskou základnou bylo drobné zemědělství a přivýdělek v řemeslných činnostech. Dnes cca 2 tis. obyvatel, jimž nabízí 300 pracovních míst v obchodě, řemeslech a činnostech, obzvláště ve službách. V Gundlau jedna z nejvýznamnějších oblastí ochrany ptactva v Bavorsku. Na druhém břehu Dunaje u ústí Isaru oblast ochrany přírody celoevropského významu.

• Opatství N s barokní bazilikou. Přihlášení ke skupinovým prohlídkám klášterních prostor u klášterní brány či na tel. 09901/2080. Velký komplex budov – informace na tel. 09901/208208. Bazilika sv. Mauritia, klášterní budovy, Církevní institut, Internát sv. Gottharda, klášterní brána, Kostel sv. Nikolause, Gymnasium sv. Gottharda, Venkovská VŠ sv. Vintíře, radnice, klášter Uršulinek.
• Dvoudílné sluneční hodiny: Návrh Fráter Gregor Baumhof, úprava Georg Rick. Mnohostranné dílo, zvláštností zakřivené linie.
• St. Gotthard gymnasium: Od 1948 vedou Benediktini v N Gymnázium Sv. Gottharda, zaměřené múzicky a na výuku moderních jazyků.
• Landvolkshochschule St. Gunther: 1959 postavená katolická škola ke vzdělávání dospělých, vzdělávací centrum diecézí Passau a Regensburg.
• Gäste und Tagungshaus St. Pirmin: 2001 zahájilo provoz Konferenční a ubytovací centrum St. Pirmin. Už od 1962 nabízí klášter N možnost zvanou „Klášter na čas“ – možnost poznání klášterního života pro každého. Toto zařízení napodobily mnohé kláštery v okolí.
• Nedaleko opatství klášter Uršulinek (s hospicem), dokončený a vysvěcený 1979.
• Kostel (postaven 1700 – 39 za opata Joscia Hambergera 1700 – 39) součástí komplexu benediktinského kláštera. Jako náhrada za zbouraný farní pak předán farnosti. Poslední rozsáhlá rekonstrukce dokončena 1989. Venkovní pohled na kostel ukazuje, že stavěn jako raně gotický. Interiér kompletně barokní. Prostor kúru dokončen 1270, loď 1306. Zvlášť pozoruhodný na levé venkovní stěně poblíž s věže tympanon portálu. Tím kostel spojen s bývalou křížovou chodbou. Stavba 72 m vysoké věže začala v renesanci. Na j straně věže (ke hřbitovu) na pamětní desce formou kosmického horoskopu znázorněno datum položení základního kamene 1514. Vnitřek kostela kolem 1720 upraven barokně. Podařilo se přitom ve vzácné souhře propojit staré s novým. Za hlavním oltářem přistavěna sakristie v přízemí a nad ní mnišský kúr (horní kostel). To celé bylo místo dřívějšího rovného čela postaveno v půlkruhovém půdorysu. Je to 1. sakrální stavba velkého barokního stavitele Johanna Michaela Fischera. Štuky Johann Baptist d'Aglio a Sebastian d'Aglio, pod Franzem Josefem Holzingerem. Po vstupu do vnitřního prostoru kostela spočine pohled nejspíš na centrálním obrazu od Franze Geigera z Landshutu (1675) nad hlavním oltářem (ten z 1703, Jacob Schöpf). Znázorňuje patrony kostela: Sv. Mauritia (ten i nad kazatelnou) a jeho družinu – římské vojáky tzv. Thébské legie. Pocházeli z tehdy už křesťanského Egypta a koncem 3. stol. zemřeli mučednickou smrtí, protože se vzepřeli požadavku považovat císaře za boha. Výrazná dramatika temna a světla (i v celém kostele). V relativně tmavých postranních lodích, vedle prostoru oltáře, ve spodních deskových freskách znázorněno Kristovo utrpení. Oltářní obrazy v hlavní lodi pak znázorňují temnoty lidské víry. Na pravé straně nad prvním oltářem umírání sv. Benedikta, nad druhým zkouška ohněm sv. císařovny Kunigundy. Nad čtvrtým oltářem znázorněno utrpení sv. Sebastiána a po levé straně nad prvním vystoupení kajícího se Jana Křtitele. Nad druhým oltářem umírání sv. Josefa a nad čtvrtým oltářem sv. mnicha a biskupa Martina. Pod těmito obrazy v zasklených skříňkách, zdobených „svítícími kameny“, kosti křesťanů starověku, dovezené z římských katakomb. Sem umístěny v čase baroka. V určených dobách církevního roku tyto relikviáře zakrývány půvabnými barokními tabulemi, na nichž svatí zobrazeni. Nad oltáři umožňují průhledy v klenbách pohled na fresky na horním ochozu, které kontrastní k obrazům dole ukazují svaté postavy v jasné záři. Ve střední části pravé postranní lodi na vyvýšení křížné chodby, na třetím oltáři pieta (pískovcová plastika okolo 1480). Tento meditativní obraz dodnes svátostí Velkobratrstva Sedmibolestné PM. Znázorňuje Spasitele, ležícího po sejmutí z kříže v klíně matky. Freska nad tím, v horním ochozu, ukazuje ve výjimečném zobrazení PM jako matku slitovnou: jako mléko proudí její slitování přibližující víru, na obecný lid. Na protější straně nad třetím oltářem znázorněno uctění sv. Gottharda, opata z N, povolaného 1022 za biskupa v Hildesheimu. Vosková figura nad tím zobrazením učitele víry, sv. Augustína. V kapli s věže (ve směru k v vpravo) možnost zapálit svíci. Všechny fresky (víc než 200) vytvořil Wolfgang Andreas Heindl z Welsu (Rakousko). Stropní fresky ve 21 m vysoké střední lodi symbolizují historii kláštera. Správnější, než od „Eiche“ – dub, zřejmě jméno kláštera vztahovat ke staroněmeckému „Ache“ – voda. Vedle úředně správného N, píše se i Niederaltaich. Pozornost zasluhují řezbářské práce na zpovědnicích a lavicích, zhotovené místním mnichem Pirminem Tobiaschu. Do jeho barokního průčelí varhan vestavěla 1985 firma Georg Jann z Orgel Allkofenu u Abensbergu nové varhany.