Andechs

Svatá Hora Andechs. Zaparkovali jsme na velikánském parkovišti pod tímto místem, odkud např. pocházela sv. Hedvika. Místa s mezinárodním renomé (o jehož existenci jsme ještě před nedávnem nic netušili). Přes jakýsi parčík, poučení přehlednými plánky na tabulích, jsme stoupali vzhůru. No, kdo se má vyznat ve všech těch občerstvovacích místech (potřebovali jsme kafíčko). Nejdříve jsme se dívali do takového bufítku pod širým nebem, pak na jídelní lístek u jakéhosi dalšího zařízení, ale nakonec jsme skončili na tom místě nejsprávnějším – v restauraci či pivnici, jíž je Andechs známý široko, daleko. Ke kafču jsme šli do výčepu koupit ještě nějaké testovací vzorky. A tam to jde jak na běžícím pásu. Zaplatíš, co chceš, dostaneš lístek, o něco dále jej předložíš a obdržíš patřičné kousky. A potom jsme šli do kostela (s určitou výčitkou nad tímto špatným pořadím při návštěvě poutního místa) – je překvapivě malý, hodně zaplněný a vyzdobený, ale pěkný. Pomodlili jsme se, prošli, pofotili, pak venku prostor kolem fary, pak klášterní nádvoří (se vstupem pro studenty, absolvující zde proslulé a drahé kurzy pro manažery) a konečně klášterní prodejna. Dalo by se tu koupit plno věcí, ale nakonec jsme koupili místní klášterní liquére. A to zrovna ten nejdražší – enciánový. Na tom trvala maminka.

Při další návštěvě při vystoupení na starém známém parkovišti v Andechsu čas již velmi pokročil a hlad značně hlodal, takže jsme se urychleným přesunem vydali do horní restauračky, i dnes překvapivě dost narvané. Dali jsme jeden haxen s velikánským preclíkem a weisbierem. Ten (skvostný) haxen i ten preclík nám všem třem dohromady kupodivu bohatě stačily. Ale ten weisbier byl tak skvostný, že bychom určitě snesli podstatně víc (jenže já byl řidič) ... No, bylo nám tam úchvatně. Pak jsme zamířili na Sv. Horu do kostelíčka (opět tedy nesprávné pořadí), kde se mi líbilo víc, než minule. A po modlitbě a krátké prohlídce jsme šli dolů, do prodejny, ale tentokrát maminka neměla o likérek zájem ... A pak kolem ještě nesklizeného políčka chmelu, ovšem neobjevili jsme, bohužel, žádné možnosti exkurze do pivní či likérní výroby. A následovaly návštěvy další (zatím dvě). V kostele jsme objevili ještě třeba místo hrobu Carla Orffa (Carmina burana) či možnost vystoupat na věž s vyhlídkou. A v občerstvovně absolvovali jednu exkurzi totálně přeplněnou a jednu zase naopak volnou. A ochutnali další příjemné dobroty. A samozřejmě standardně famózní weissbierek. A také si dali předsevzetí, že příště se zastavíme v nižší restauraci s rybími specialitami ...

Jeden z nejznámějších poutních klášterů na světě, benediktinský klášter založený 1455 vévodou Albrechtem III. Bavorským, na Sv. hoře nad Ammersee 30 km jz od Mnichova. Vybudován na místě, kde původně stával rodový hrad hrabat z A, na němž se narodila sv. Hedvika, jejíž lebka uchovávána v klášterním pokladu. Sv. hora, jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst v B (ročně 1,5 mil. lidí), vyhledávaným poutním místem již ve 12. stol., kdy se věřící přicházeli poklonit svatým ostatkům do hradní kaple. Součástí klášterního komplexu barokní kostel sv. Mikuláše, sv. Alžběty a sv. Marie, s nádherným rokokovým interiérem, zdobeným štukami a freskami Johanna Baptisty Zimmermanna. Klášter i místem posledního odpočinku světoznámého německého skladatele Carla Orffa, autora populární scénické kantáty Carmina Burana, na jehož počest zde každoročně festival. Vyhlášené klášterní pivo A můžete ochutnat ve starobylé klášterní hospodě či na pivní zahradě. A doplnit je teplým játrovým sýrem a čerstvě ulovenou a na místě upečenou rybou. Prohlídky pivovaru. V bylinkové zahradě koření a léčivé byliny. Uvnitř klášterních zdí v klauzuře navíc tradiční klášterní zahrada, obhospodařovaná jedním mnichem. V bývalé truhlárně dnes klášterní palírna, kde se z medu z vlastních úlů pálí medový likér s hruškou odrůdy Williams-Christ, zvaný "Klášterní včela ze Sv. hory". Pro radu k místním benediktinům chodí i manažeři renomovaných německých společností. Čtyřdenní manažerský trénink vedení pracovníků na základě benediktinských pravidel přijde na 1.400 E. Koná se třikrát ročně a je dopředu vyprodán. Posluchači např. manažeři Deutsche Bank, Mercedesu, Siemensu, BMW. Poslední desetiletí i ve znamení energického zaměření na cestovní ruch. Největší část obratu klášterních podniků (loni asi 22 mil. E), tvoří 4 % prodej piva. Kromě pivovaru a restaurací obhospodařuje klášter rozsáhlé pozemky – přes 300 ha lesů, polí a rybníků. K tomu chov jatečného dobytka. A mimoto obchodní značka registrovaná v Německu i v zahraničí a za licenční poplatek propůjčovaná vybraným partnerům. V širokém okolí kláštera tak lze koupit bohatý sortiment A pečiva, A sýrů, jogurtů, mléka, šňupacího tabáku i speciální hořčice. Vyšší cena zákazníkům nevadí – "A výrobky" jdou dobře na odbyt. Svou značku a benediktinskou pohostinnost využívá klášter i prostřednictvím dceřiné společnosti Gastronomie, která od 1998 otevřela 9 stylových restaurací po celém Německu. "Každoročně zahajujeme provoz 2 až 3 nových restaurací, a to v podmínkách stagnujícího spotřebitelského trhu". Dalším zdrojem financí pronájem reprezentativních klášterních prostor. Jednodenních pronájmů v A asi 100 do roka. Svou svíci má v kostele A i Bayern Mnichov. Aktuálním podnikatelským činem stavba hotelu se 120 pokoji za 60 mil. E. Klášter bude mít ve společnosti provozující hotel majetkový podíl. „Je to klíčový faktor dalšího rozvoje našeho podnikání. Původní myšlenku připojit k hotelu golfové hřiště benediktini opustili na přání papeže. Hospodářský výsledek klášterního podnikání klášter používá i na zajištění chodu, pořádání kulturních akcí a péči asi o 180 bezdomovců. Tedy na pastorační, kulturní a sociální angažovanosti. To je tím důležitější, že kláštery nemají příjmy z církevní daně.

Klášterní pivovar: Největší ekonomický provoz kláštera. Patří benediktinům od Sv. Bonifáce v Mnichově a v A. Jako všechny ostatní provozy pracuje klášterní pivovar s orientací na zisk za současného respektování potřebných pravidel ekologie a udržitelného růstu. U provozu klášterního pivovaru platí jednoznačně: technická infrastruktura na Sv. Hoře není zaměřena na maximalizaci zisku, ale na zachování klášterní identity. A piva úspěšně spojují tradici benediktinského pivovarnictví a moderní technologii výroby. Jsou velvyslanci živé tradice benediktinské pohostinnosti a dlouhé historie kláštera a jeho poutí, bez níž by se pivovar nevyvinul. Při vaření piva používány jen vysoce kvalitní suroviny. „Pivo je úhelným kamenem našeho podnikání.“ Každý rok vaří asi 100 tis. hl piva (produkce slušného regionálního pivovaru – v ČR např. Bernard). Malá část z pivních specialit podávána v klášterním hostinci. Pivo se ale prodává po celém Německu, a exportuje do řady zemí Evropy. Nedávno přibyla licenční výroba v americkém Oregonu. Benediktini provozují pivovar při klášteru v průmyslové podobě od 1871, ale 1. zmínka o zdejším vaření piva z pol. 15. stol. (nejpozději od 9. stol. kláštery inovátory v Západním umění vaření piva). Koncem 60. let 20. stol. se dokonce uvažovalo o úplném zrušení původního pivovaru u klášterních budov pro nedostatek místa, ale nakonec zůstal turistickou atrakcí, zatímco 1972 – 84 postaven pivovar nový na zelené louce u hospodářského dvora pod klášterem, v podobě postmoderní dřevěné stodoly, která ukrývá moderní technologii včetně CK tanků, takže pivaře tradicionalistu může exkurze i zklamat. Co rozhodně nezklame, je pivovarská restaurace v původním pivovaru s velkou terasou, samoobslužným výčepem a vnitřními historickými sály s 2,5 tis. míst, po většinu roku praskající ve švech. Provozuje společnost s 50 % majetkovým podílem kláštera. Na klášterním pahorku fungují ještě další 2 restaurace a celý komplex patří k nejoblíbenějším výletním cílům Mnichovanů. Na první pohled jde o prosperující podnik vydělávající na provoz kláštera, o kterém si mohou české, po komunistické devastaci přežívající kláštery jen nechat zdát. Úmysl navštívit pivovar jsme nepojali toho dne jen my, ale několik set dalších návštěvníku, tudíž nebylo na terase s vyhrávající dechovkou volné místo a tak jsme zaujali strategické místo přímo proti výčepu. Na čepu byl bohužel dost řídký a průměrný helles, naštěstí ale i solidní chutné světlé pšeničné pivo podávané v půllitru s uchem (to jsem tu viděl poprvé) a tmavý doppelbock, na který jsem v horkém dni nenašel odvahu, ale kolegové ho ohodnotili jako nejlepší z nabídky. Vyzkoušena i klasická bavorská pivní pochutina k pivu, sýrová Obatzda (směs romaduru a camembertu s máslem, pivem, sladkou paprikou a cibulí) s velkým preclíkem, jež v jedné velké porci zasytila celý stůl. Komplex kláštera A určitě stojí za návštěvu, i díky snadné dopravě z Mnichova, o letním víkendu je tu ale dost přelidněno.

Prohlídka pivovaru: Nahlédnutí do historie a současnosti klášterní pivovarské tradice. Veřejné prohlídky (bez rezervace): 28. 5. – 18. 9., út, st (krom svátků), 10,45 – 11,45 hod. 4,50 € za osobu. Max. 30 osob. Sraz: Pivovar / Expedice (pod horou). Skupinové zájezdy (jen po předchozí domluvě): Po, út, st (krom svátků), trvá: 1 hod. (od 9, posl. v 15 hod.), počet účastníků: víc než 35, sraz: Pivovar / Expedice (pod horou). 4,50 € za osobu (do 12 osob poplatek 54.00 €). Angličtina, italština, + 25,00 €. Obsah prohlídky dle provozu, tzn., že nenarušuje provoz a není ochutnávka! Klosterbrauerei A, Bergstraße 2, 82346  A, tel. +49 8152 376-259.

Prohlídky kostela: Veřejné prohlídky: Příběh Sv. Hory (krátký souhrn). 25. 5. – 22. 9., út, st, pá, so, ne, 30. 5. a 15. 8. ne, 12:00 – 12:20 hod. Zdarma. Počet účastníků: otevřený (bez rezervace). Sraz: ve svatyni (lavice pod kruchtou). Skupinové zájezdy (jen po předchozí domluvě): Příběh Sv. Hory (Sv. kaple / sbírka památek, hrob Carla Orffa). Po – pá (kromě svátků), trvání: 1 hod. (od 9, posl. v 17 hod.). Účastníků: víc než 35. Sraz: Klášterní brána. 4.50 € za osobu  (do 12 osob poplatek 54.00 €). Angličtina, italština, + 25,00 €.

Historické prohlídky: Alternativní návštěvy o víkendech, kdy nejsou klasické prohlídky kostela ani pivovaru (jen na objednávku). So, ne (svátky na vyžádání). Trvání: 1 hod. Účastníků: víc než 35. Sraz: Klášterní brána. 5,50 € za osobu (do 15 osob popl. 82.50 €). Angličtina, italština + 25,00 €. "Historická cesta" (jen do "starého pivovaru") se koná venku! Příběh Sv. Hory a jejích provozů.

Klášterní lihovar: Veřejná degustace (bez prův.). 3. 5.–25.10. Pá 12:00–12:30. Účastníků: Max. 30 (bez rezerv.). Sraz: Klosterbrennerei (pod horou). 4,00 € za osobu. Privátní degustace pro skupiny (bez prův.) jen po předchozí domluvě. Každý den. Délka: 1 hod. Účastníků: Max. 40. Sraz: Klosterbrennerei (pod horou). 5,00 € za osobu (do 10 osob poplatek 50,00 €). Angličtina + 25,00 €. Obsah: Historie,  o výrobě, film, prezentace a ochutnávka. Registrace: Braeustueberl, tel.: 08152 376-261(-282) reservierung@andechs.de.

Bylinková zahrádka: Veřejné: zahrádka volně přístupná. Soukromé skupinové zájezdy (jen po předchozí domluvě), Období: jaro – podzim, denně. Doba trvání: 1,5 hod. Počet účastníků: Max. 20. Sraz: u zahrádky – nedaleko parkoviště. Cena: na vyžádání. Registrace: Steierl Pharma, tel.: 932 - 20 08 152 Fax: 08152 932 240.

Sv. Hedvika: Před 1200 stával na vrchu A pevný hrad, rodinné sídlo A hrabat. Později odtud shlížel do údolí poutní chrám s rozsáhlou klášterní budovou. Slavný rod se honosil tím, že pocházel od císařů Karolingů a vlastnil rozsáhlé statky, rozprostřené až do Tyrol, Švábska a Frank. Byl znám po celém Německu rytířskou šlechetností. Básnící nazývali A „liliovou branou“. Naznačovali tím, že tam byly čisté mravy a křesťanské ctnosti. A opravdu tomu tak bylo, zejména za Bertholda IV. a jeho manželky Anežky, dcery míšeňského markraběte. Z A zámku pocestní neodcházeli bez pohoštění, chudí bez pomoci a okolní kostely a kláštery byly štědře podporovány. Zatímco Berthold IV. z Diessen – A a kníže z Merana (jeho rod povýšen do šlechtického stavu Friedrichem Barbarossou) prý mírně a otcovsky spravoval své území, vládla Anežka v domácnosti – pečovala zejména o dceru Kedrutu, aby od nejútlejšího věku rozvíjela lásku k Bohu a bližnímu. 1174 se jí narodila druhá dcera, Hedvika. I jí věnovala matka všechnu mateřskou péči. Tehdy ještě žil Hedvičin dědeček a babička a H naslouchala dědečkovu vyprávění o bojích a válkách a starodávném rodu A hrabat. Od matky a babičky se dovídala o životě a skutcích příbuzných, kteří žili svatě a do dějin se zapsali zlatým písmem, což na její vnímavou mysl hluboce působilo. Na vychování, na které rodiče a domácí učitelé nestačili, byla dána do kláštera v Kitzingen. Tam byly dívky vychovávány pro praktický život, a proto se vedle předmětů základního vzdělání učily i domácím pracím, aby se jednou staly dobrými manželkami a matkami. Legenda vypravuje, že H byla od útlého mládí velmi rozumná, hravě si zvykla na slušné a jemné mravy a vystříhala se mladistvé zpupnosti. Nejvíc dbala na cudnost a čistotu srdce. V kitzingenském klášteře porozuměla Písmu sv. Když nabyla vědomostí, které ji mohl klášter poskytnout, opustila ho a po krátkém pobytu v otcovském domě ji jako dvanáctiletou provdali za budoucího slezského (vratislavského) knížete Jindřicha I. Bradatého, syna knížete Boleslava Dlouhého ze Slezska, který pocházel z vládnoucího rodu Piastovců, zakladatelů polského státu. Manžel se 1202 ujal vlády po otci a v době sňatku mu nebylo víc než 18 let. H poprvé porodila v 13 letech a celkem měla s Jindřichem 7 dětí. (Byla mj. tetou sv. Anežky Durynské.) Po manželově boku – v domácnosti i mimo ni – působila blahodárně v cizí zemi, kam ji zavedla Boží prozřetelnost. Když H přišla do Slezska, brzy v nové vlasti poznala duchovní bídu a nevědomost v náboženských věcech. Ihned pochopila své poslání a začala s misionářskou činností. Především u manžela, v náboženství a modlitbách málo zběhlého. Slovem i příkladem jej uváděla do činného křesťanského života. Tak položila základ k blahu země i lidu. Naučila se slovanské řeči a působila i na dvořany. Všude, kam zavítala, se rozhostil duch pokoje a lásky. Prokazovala duchovní i fyzické milosrdenství. Chudé šatila a sama jim podávala jídlo, vězňům posílala šaty, prádlo i světlo. Kajícným a méně provinilým často pomáhala na svobodu. Trávila léta manželství v mateřských povinnostech, ale i skutcích milosrdenství a zbožnosti. První děti, Anežka a Žofie, zemřely, jak se zdá, v útlém věku. Třetí byla dcera Kedruta a pak synové Jindřich a Konrád. H považovala děti za děti Boží, jež se při křtu znovuzrodily z Boha, a patřily více Jemu než jí. Děti se učily od nejútlejšího mládí z jejího příkladu ctít a milovat Boha. A k chudým být milosrdnými. Tak děti vychovávala a učila je znát Boha, milovat ho a důvěřovat mu a pro něho milovat bližní. A proto je přidržovala k modlitbě, ale brávala s sebou i k nemocným i chudým, aby, jak říkávala, se naučily první část dne věnovat Bohu a bližním. Blízko knížecího zámku ve Vratislavi vystavěla sirotčinec a v něm vychovávala osiřelá děvčata, urozená i prostého stavu a jako dospělým dávala slušnou výbavu či věno. Tak zastávala funkci matky nejen u svých, ale i u cizích osiřelých dětí. Když 1201 zemřel vévoda Boleslav a byl pochován v labušanském klášterním kostele, který 1175 založil, ujal se vlády jeho syn Jindřich I. A v první polovině svého dlouhého panování zakládal především kostely a kláštery. Tak na H popud založil 1203 ženský klášter v Trzebnici (poblíž Vratislavi) ke cti PM, hojně ho obdaroval a H k jeho jmění přispěla svým věnem. Zajímavé je, že na jeho vybudování se velkou měrou podíleli trestanci. Jejího příkladu následovali mnozí velmoži, zvláště vratislavský biskup Cyprian, takže trzebnický klášter patřil brzy mezi nejvelkolepější v Evropě, mohl prý zaopatřit vším potřebným až tisíc osob a navíc byl velmi pohostinný. Klášter s chrámem Bohorodičky 1219 vysvěcen a osídlen sestrami cisterciáckého řádu z Bamberku. Hedvičina učitelka z kitzingenského kláštera byla 1. abatyší těchto řeholnic. Klášter v Trzebnici brzy velmi oblíben a urozenější šlechtické rodiny mu svěřovaly své dcery. Vychovávána zde i Anežka Přemyslovna. V soukromém životě H vzorem, dlela v kostele na modlitbách, často přijímala tělo Páně, pro kostely a kaple se zabývala ručními pracemi, žila velmi skromně. I když na sebe byla přísná, k druhým byla shovívavá. Onemocněl-li vážně někdo ze služebnictva, pečlivě ho ošetřovala. Učinil-li kdo něco zlého, domluvila mu klidně a vlídně. Rodinné nehody a neštěstí snášela klidně s odevzdaností. Když její manžel Jindřich I. zemřel a vlády se ujal jejich syn Jindřich II., odebrala se (v 54 letech) s dcerou Kedrutou do kláštera v Trzebnici. Když se Mongolové přiblížili přes Rusko a Polsko k slezským hranicím, kdo mohl, hledal spásu v útěku či na pevných hradech. Řeholnice a chovanky trzebnického kláštera se rozutekly k příbuzným a známým, H s abatyší a Kedrutou se odebraly na hrad Krasno. Syn Jindřich II. V bitvě u Lehnice padl (1241). H dál pečovala o chudé a traduje se, že ji na cestách provázelo vždy třináct chudých, kteří na hradech či v hostincích jedli většinou lépe než ona (dvořané prý říkali, že „líp jíst u paní jako žebrák, než u stolu pána“). Špitál, který založila ve Vratislavi, první ve Slezsku, tak jako útulek pro malomocné. Historie rodiny vypovídá mnohé o tehdejší době. Rodný hrad A byl zničen, Hedvičina sestra zavražděna, a jak řečeno, manžel i syn zahynuli v boji. A rozbořen proto, že dva bratři H, biskup Ekbert z Bamberku a hrabě Jindřich z A, byli (údajně neprávem) obviněni z účasti na vraždě krále Filipa Švábského. Jakmile se nepřátelé vytratili ze slezského území a strach z nich pominul, vrátila se H zpět do kláštera, aby se tady připravila k odchodu na věčnost. Zemřela 1243 – v sedmdesáti letech. Pohřbena s velikou poctou v trzenbnickém klášteře. Papež Klement IV. ji prohlásil 1267 za svatou. Kanonizace se zúčastnil i Přemysl Otakar II. s panovníky celé Evropy. A mnohem později Karel IV. pověřil mistra Theodorika, aby namaloval portrét H pro Karlštejn. Ostatky uloženy v nádherném sarkofágu v Trzebnici, s ležící postavou na mramorové desce, ale některé kosterní relikvie i na Sv. hoře A. Od konce 2. sv. války se v klášterním kostele v A shromažďují Němci, odsunutí ze Slezska, či uprchlí před frontou. Ti přiřkli H patronát nad vyhnanci z vlasti a přicházejí k relikviím poplakat. Patronka Polska, Slezska, Krakova.

Sv. Raso z Andeschsu: * 900 v Bavorsku, jako hrabě žil na hradě Rathenburg ve městě Werde. Po úspěšné válce proti Uhrům podnikl slavný rytíř Raso, který podle podání měřil dva metry padesát, 948 pouť do Svaté země. Přivezl domů relikvie několika mučedníků, ve Werde (Wörth) dal postavit klášter k jejich uschování a vstoupil tam jako laický bratr. + 19. 6. 954 v Grafrath u Mnichova. 1468 jeho ostatky umístěny ve skleněné rakvi na hlavní oltář v kostele jemu zasvěceném.

Sv. Rathard z Andechsu: * v hraběcí rodině v Diessenu v Bavorsku. Žil v 8./9. stol. Velmi zbožný, stal se knězem, založil klášter sv. Jiří v Diessen – Andechsu, kde také zemřel a je pochován.

Sv. Matylda (Mechtilda) z Diessen: Dcera hraběte Bertolda II., narodila se na zámku v Andechsu, v pěti letech byla dána na výchovu do augistiniánského kláštera sv. Štěpána v Diessen, kde v dospělém věku zůstala a stala se augustiniánskou kanovnicí, byla převorkou. 1153 (po váhání) jmenována abatyší v klášteře Edelstettenu kde reformovala klášterní život. Po několika letech se vrátila zpět do kláštera, kde začínala. + tam pokojně 31. 5. 1160. Její ostatky spočívají ve skleněné rakvi klášterního kostela v Diessen.

Sv. Kunissa z Andechsu: * v 10. stol. Provdaná za hraběte Bedřicha z Diessen – Andechsu, ale už záhy ovdověla. Jako vdova podporovala církev všemi prostředky, zakládala kláštery a kostely, až do své smrti okolo 1020.

Sv. Eufemia z Altomünsteru: * v Diessen (či Andechsu) v Bavorsku. Dcera hraběte Bertholda II. z Diessen Andechsu, sestra Mechthildy. Byla abatyší v Altdorfu ve Švábsku 1050 (Altomünsteru). Navýšila majetek kláštera a vedla život vysoké ctnosti. † kolem 1180 v Altomünsteru v Bavorsku. Pohřbena v rodinné hrobce v Diessen.