Pasov

V Pasově jsme zaparkovali opět v podzemních garážích a opět nedaleko vlakového nádraží. Venku jsme zjistili, že mrholí. Postupně jsme se propracovávali k centru. Prohlíželi jsme obchody (např. ten s kouzelnými – ale drahými – kravičkami, Elvisem Presleyem apod., nebo ten se všemi možnými podobami a uspořádáními gumových bonbónů nebo klasické starožitnosti) a pak navštívili farní kostel sv. Petra. Pokračovali jsme dál na ostroh mezi Dunajem a Innem a prohlíželi mraky zajímavých obchůdků. Až jsme se, jsa poměrně hladni, dostali k dómu sv. Štěpána. Opět strhující mohutné svaté místo. S myšlenkou na zdejší největší varhany na světě. Odcházeje jsme si říkali – kdyby mohly ty varhany zahrát, to by asi byla síla … No, sotva jsme vyšli ven, už jsme se úprkem vraceli zpět, protože varhany skutečně začaly hrát. A tak jsme zase zasedli do lavic a poslouchali chvíli tu nádheru. Když jsme se vydali dál, byli jsme docela rychle solidně promrzlí. Zase krásné uličky, zajímavé obchůdky, mraky studentíků, majících zřejmě polední přestávku … Nahlédli jsme ještě do kostela asi sv. Michala (první za celého našeho pobytu, mající otevřenou pouze zamřížovanou předsíň) a prohlédli si kostel s hrobem blahoslavené Gisely – královny, manželky Štěpána Uherského. Přestávali jsme už ale věřit, že dojdeme na samotný konec ostrohu na soutoku Dunaje a Innu. Ale podařilo se to kouzelnými uličkami. A tam jsme zažili velké divadlo s racky a podobnou havětí. Přítomným dvěma kachničkám jsme začali házet kousky přineseného suchého chleba a za pár okamžiků u toho bylo obrovské hejno racků a při nich přicmrndávajících chudáků holubů a kačen. Ti racci jsou neskutečně krotcí, drzí a šikovní, takže většinu hozených soust jsou schopni zachytit přímo ve vzduchu a bez problémů okradou kačenu i holuba. Shlédli jsme situaci na samé špičce a po druhé straně se vraceli zpět. To už hodně rychlým tempem, abychom úplně nezmrzli. Zvolili jsme malinko odlišnou cestu a i za rychlé chůze obdivovali to krásné prostředí.

Při zatím poslední návštěvě Pasova zde byly dva podstatné momenty. Nejdříve návštěva adventních trhů. Prostor před dómem, jindy v podstatě skoro prázdný, byl zaplněn sympatickými stánky a spoustou lidí (samozřejmě slyšet bylo i hodně češtiny - konkrétně češtiny české). Prošli jsme v pohodě a dali výborné punče. Sliny se sbíhaly i na různé ty uzeninky, ale protože jsme pojedli už předtím, nezbylo, než si je odpustit. Také v dómě bylo přeplněno, ačkoliv jindy tam bývá spíše rozjímavá pohoda. Druhým zajímavým momentem byla návštěva poutního místa Mariahilf nahoře ve městě. Vzhledem k poměrně chladnu jsme nešli pěšky a přišli tak o dlouhé kryté schodiště. Chrám sám je uvnitř menší, než by se zdálo zvenčí. Spousta votivních desek. Vystavena mj. zbroj jednoho z tureckých nájedníků u Vídně.

Německy Passau, latinsky Castra Batavia, město v Bavorsku, u hranice s Rakouskem s cca 50 tis. obyvatel. Díky svému kouzlu a atmosféře se řadí k nejkrásnějším místům na Dunaji. Místo osídleno již v době kamenné. Na pahorku dnešního starého města (Altstadt) již ve starověku sídliště keltských Bójů. V 1. stol. zde vznikly dvě římské pevnosti – castella. Jedna z nich, jež ležela na území dnešního starého města, dostala název podle kohorty germánských Batavů Castra Batavia Z latinského výrazu Batavis pochází pozdější německý místní název Passawe. Druhá, Castellum Boiotro, byla na pravém břehu Innu (na území dnešního Innstadtu – dnes zde římské museum Römermuseum Kastell Boiotro). Pro Římany měly tyto pevnosti velký strategický význam, neboť střežily s hranici Limes Romanus, ohrožovanou stále víc germánskými kmeny. Po 476 je římské jednotky opustily. V 6. stol. se v okolí P usídlili Bavoři a postavili tu svůj vévodský dvorec, na jehož místě vznikl po založení biskupství ženský klášter, později nazývaný Niedernburg (dolní město, hrad, na rozdíl od horní, biskupské části města). 739 založil sv. Bonifác v P biskupství. 789 povýšil Karel Veliký rivala P biskupů biskupství Salzburg na arcibiskupství. P biskupové šířili křesťanství dál na v. Podle tradice přijali z P křest moravští Mojmírovci a jejich knížectví se dostalo do jurisdikce P biskupství. V 10. stol. za biskupa Pilgrima směřovaly misie z P až k Maďarům do Panonie, ale úsilí pokřtít maďarského vládce Gejzu neúspěšné stejně, jako snahy o povýšení P biskupství na misijní centrum pro Rakousko, Korutany, Moravu a Uhry. Pilgrim se svého cíle dokonce pokusil dosáhnout zfalšovanými papežskými listinami, které dokazovaly, že do P bylo v 8. stol. přeneseno arcibiskupství z římského Laureaca (rakouský Lorch). 999 se P biskupové stali světskými pány města. K jejich državám přibyly 1161 z rozhodnutí císaře Fridricha I. Barbarossy ještě rozsáhlé pozemky benediktinského opatství Niedernburg, rozkládající se až k českým hranicím. Mocné a bohaté P biskupství tak ovládalo mezi říšskými biskupstvími nejrozsáhlejší oblast. 1217 povýšil císař Fridrich II. P biskupa Ulricha na říšského knížete. 1219 zahájili biskupové stavbu pevnosti Obernhaus (Veste Obernhaus). P se zdárně ekonomicky rozvíjel díky výhodné poloze na dunajské cestě, díky níž od nepaměti dopravním uzlem, spojujícím s s j i v se z. Ve středověku tudy procházela Zlatá stezka, důležitá obchodní cesta, která vedla mj. do Prahy. P procházeli obchodníci se solí, těženou v alpském podhůří i kupci ze středomořské oblasti. Proto zde 1133 vystavěn dřevěný most přes Inn, 1278 následoval kamenný most přes Dunaj. 1255 získal P významná privilegia, nicméně zůstal dále v majetku biskupů. Další pokusy bohatých měšťanů (1298, 1367) o dosažení nezávislosti neúspěšné. 1552 uzavřeli v P dohodu o vyznání císař Karel V. Habsburský a protestantský kurfiřt Mořic Saský, která předznamenala pozdější vydání augsburského míru (1555). 1676 zde svatba Leopolda I. Habsburského s Eleonorou Magdalenou Falcko-Neuburskou. 1683 se císař uchýlil do města znovu v době obléhání Vídně Turky. Tehdy navštěvoval nedávno vystavěný poutní kostel Mariahilf a modlil se zde za odvrácení tureckého nebezpečí. 1634 a 1650 zasáhla město morová epidemie. 1662 a 1680 ho citelně poškodily požáry. Biskupové poté povolali do svých služeb italské architekty, kteří zde postavili mnoho nádherných barokních staveb. Např. 1668 zahájil Carlo Lurago dostavbu dómu sv. Štěpána, 1712 – 30 postavena nová biskupská rezidence (Neue Residenz) ad. 1789 v P založena manufaktura na výrobu porcelánu. 1803 P duchovní knížectví sekularizováno a připojeno k Bavorsku, 1871 společně s ním připadlo k Německu. 1821 P znovu sídlem biskupa. 600 let bylo toto město na třech řekách samostatným biskupským knížectvím, obklopené Bavorskem, Rakouskem a Českem a současně hlavním překladištěm při obchodování se solí s Čechami. Barokní podobu města s vysokými věžemi, malebnými náměstími, romantickými promenádami a spletitými uličkami vytvořili italští barokní mistři v 17. stol., kteří pracovali také v ČR. P znám jako město tří řek (Dreiflüussenstadt). Stékají se zde Dunaj, Inn a Ilz. Přestože Inn, který zde tvoří hranici mezi Německem a Rakouskem, je z nich nejmohutnější, Dunaj je delší, a proto se Inn považuje za jeho přítok. Staré centrum města leží na výběžku mezi soutokem Innu a Dunaje, nové čtvrti za řekami na přilehlých kopcích. Díky svojí malebnosti a barokní architektuře – dóm sv. Štěpána, staré město, vysoko nad řekami hrad a pevnost Oberhaus a klášter Maria Hilf (P vždy významným kulturním a uměleckým městem, zde vznikla Píseň o Niebelunzích a Adalbert Stifter věnoval městu na prvních stránkách svého románu Vítek (Witiko) literární vzpomínku) navštěvován hojně turisty, i z ČR. 1966 zde založena univerzita, kde dnes studuje kolem 5 tis. studentů. Důležitými dopravními tepnami i řeky Dunaj a Inn, po nichž lze podniknout vyhlídkové plavby kolem P i do okolních měst. Díky jedinečné poloze P i rájem cyklistů. Hlavní atrakce:

  • Radnice
  • Dóm sv. Štěpána: Na vyvýšeném místě P Starého města, na náměstí Domplatz mezi řekami Dunaj a Inn (přímo na začátku pěší zóny, blízko radnice a divadla), stojí nepřehlédnutelný chrám se třemi věžemi se zeleně zbarvenými báněmi, dóm sv. Štěpána, chrám ve stylu italského baroka. Kostel se stal katedrálou, místem biskupské katedry, už v 1. pol. 8. stol., kdy v P založeno biskupství. Nešlo o chrám v nynější podobě. Byl vícekrát přestavován a barokní ráz dostal až po přestavbě v 17. stol. Dnes chlouba města a vyhledávaný cíl turistů. Jeho velikost s délkou 102 m z něj dělá kostel s největším vnitřním barokním prostorem s od Alp. Vyzdoben bohatými štukami a malbami, které vytvořil Giovanni Battista Carlone. Nádherná vyřezávaná a pozlacená kazatelna vyrobena ve Vídni 1726. Varhany mají 17.974 píšťal a 233 registrů a do 90. let 20. stol. byly největší na světě. Dnes 3. největší. Chór, zvenku původní gotický, uvnitř „zamaskován“ do baroka. V chóru umístěn moderní hlavní oltář, představující ukamenování patrona kostela sv. Štěpána, z 1952. K s boku dómu přiléhá křížová chodba. Z nádvoří, které tahle stavba obkružuje, lze vidět gotické prvky na v části chrámu, které tu zůstaly i po barokní přestavbě. Jsou na transeptu, nad kterým se vypíná věž nad křížením s barokní bání. V stranu nádvoří tvoří dvě gotické kaple. Budova vlevo, se dvěma lomenými gotickými okny v přízemí, je Andreaskapelle a ta úzká vpravo je Sixtuskapelle. V z části křížové chodby pak Lambergkapelle a Trennbachkapelle. V Trennbachově náhrobek knížete – biskupa Urbana von Trennbach, vládnoucího 1561 – 98. Zajímavé náhrobní desky, rozmístěné na s zdi dómu, která tvoří jednu stranu nádvoří. Už v době pozdní antiky (asi 450), tehdy se P jmenoval Batavis, zde stál kostel, který byl během času mnohokrát přestavován. Za časů prvních bavorských vévodů a v době karolinské okolo 720 dán základ dnešnímu chrámu sv. Štěpána. Jako biskupský kostel poprvé průkazně uveden 730, od 739 katedrálou. 985 za biskupa Pilgrima dokončena a vysvěcena raněrománská stavba, protože starý kostel zničen při obléhání P císařem Otou II. (Mimochodem biskup Pilgrim byl údajně strýcem Kriemhildy ze staroněmecké ságy Píseň o Nibelunzích. Tam je zmíněno, že Kriemhilda, putující z Wormsu za budoucím manželem hunským králem Attilou, se cestou zastavila v P a byla uvítána svým strýcem Pilgrimem. Tady však chronologie pokulhává – Attila žil 406 – 53 a Pilgrim 920 – 91.) 1280 – 1325 raně gotická katedrála. 1407 – 1560 pozdněgoticky přestavována v část. (Z předešlých čtyř období výstavby žádné stopy, až pozdně gotická v část.) Zvýšena střední loď, postaven nový chór a věž nad křížením. Stavitelem především Hans Krumenauer, rodák z Českého Krumlova. 1662 zničil velký požár téměř celé město a vyhořel i chrám. Úřadující P biskup Václav z Thunu, pocházející z Čech, povolal k přestavbě italského architekta Carla Luraga, usídleného v Praze, který postavil v Čechách desítky staveb, např. pražské Klementinum a kostel sv. Salvátora nebo zámek Humprecht. Fresky vytvořil Carpoforo Tencalla. P dóm dostal 1668 – 93 barokní podobu, přičemž jeho v část zachována v gotice. 1972 – 1980 celková rekonstrukce za 12 mil. DM. Pro laika zvenku skoro běžný barokní kostel. Vnitřek ale překvapí nádherou ohromného barokního prostoru a bohatostí štuk a maleb. Úžasný i pohled nahoru do kopule věže nad křížením.
  • Farní kostel sv. Pavla
  • Nová biskupská rezidence (Neue Residenz) – rokokové schodiště a chrámové muzeum.
  • Klášter Niedernburg: Odkazuje k dávné historii. Postaven 739 za knížete Odila, nebo Tassila III., jeho syna. Za císaře Jindřicha II., klášter 1010 císařským. Tento stav ztracen za Fridricha I. Barbarossy, ale 1611 představený kláštera obdržel titul Princ – Biskup. Pochována zde Gisela Bavorska. Kostel Sv. kříže má vzhled sloupové baziliky. Interiér částečně gotický i barokní. Kromě památek Gisely četné fresky a piety. Během sekularizace klášter 1806 rozpuštěn a použít pro různé účely. Policie, ústav pro choromyslné, dům pro hluché. Anglické panny – vzdělávání dívek, střední škola. Blahoslavená Gisela Bavorská (985 Abbach u Řezna – kolem 1060, klášter Niedernburg) byla uherskou královnou a později abatyší benediktinského kláštera v bavorském Niedernburgu (dnes část P). Gisela Bavorská byla dcerou bavorského vévody Jindřicha II. Svárlivého z rodu Liudolfingů, který byl úzce spřízněn s císařským domem Otonů, a sestrou římského císaře Jindřicha II. Jako velmi mladá dívka se provdala za uherského knížete Štěpána, který jako první svého rodu dosáhl poč. 1001 královské korunovace. Manželství Štěpána a Gisely prý bylo, jak se shodují dobové zprávy, dobré a harmonické a bylo požehnáno mnoha potomky. K zármutku rodičů však děti brzy umíraly. Jen několik týdnů či měsíců žili prvorozený syn Štěpán, mladší Otto i všechny dcery, jejichž přesný počet není znám. Teprve 1007 přivedla královna na svět syna, který byl pojmenován podle jejího bratra, tehdy panujícího císaře Jindřicha II., Imre – Emmerich, a který se jako jediný z Giseliných dětí dožil dospělého věku. 1031 byl však zraněn během lovu divokou sviní a na následky zranění zemřel. Královští manželé již neměli naději na narození dalšího potomka. Na pořad dne byla nastolena otázka, co bude s jejich životním dílem – Štěpánova vláda byla dobou christianizace Uherska a intenzivního budování státní i církevní organizace. V království založeno 9 biskupství, a dokonce také arcibiskupství v Ostřihomi. V této činnosti Gisela zdatnou pomocnicí svého chotě. S Giseliným souhlasem si Štěpán vybral za svého nástupce synovce Petra Orseola, syna benátského dóžete a jedné ze svých sester. Když však 1038 král zemřel, zvedla se proti jeho následníku vlna odporu, na níž doplatil dvojím sesazením z trůnu a nakonec i oslepením. Ovdovělá Gisela ztratila po smrti svého královského chotě poslední pouto ke své druhé vlasti a rozhodla se, že Uhry, zmítané nástupnickými boji opustí. Začala proto vyjednávat s tehdejším císařem Jindřichem III. o návratu do Bavorska. Doprovázena podle tradice svojí ovdovělou snachou Chicou, se vypravila do P a vstoupila zde do kláštera Niedernburg. Po uplynutí noviciátu se stala jeho 3. abatyší. Ve vedení kláštera setrvala téměř dvě desetiletí a významně se zasloužila o jeho rozkvět. Zemřela 1060 – 5 jako téměř osmdesátiletá stařena. Poté pochována v klášterním kostele sv. Kříže. Hrob bývalé uherské královny a niedernburské abatyše Gisely od počátku chován ve velké úctě, přestože nebyla nikdy oficiálně blahoslavena ani svatořečena. Uctívání zesílilo poté, co se této cti dostalo jak jejímu manželovi králi Štěpánovi I. a jejich synu Emmerichovi (1083), tak jejímu bratru císaři Jindřichu II. (1146). Hrob blahoslavené Gisely v klášterním kostele sv. Kříže se stal oblíbeným poutním místem. V současnosti je považován za maďarskou národní svatyni.
  • Veste Oberhaus: Horní hrad, impozantní budova nad soutokem Dunaje, na vysokém skalním ostrohu proti starému městu, s cca 65 tis. m2 patří k největším hradům v Evropě. Tato protáhlá skála byla ideálním místem pro vybudování opevnění a ochraně naproti ležícího města. V průběhu století vznikl celkem působivý, téměř 700 m dlouhý, dvojhrad se dvěma vzájemně od sebe oddělenými pevnostmi „Horního“ a „Dolního hradu“. 1. stavba hradu na místě dnešní pevnosti Oberhaus poprvé uvedena 1219, v době vlády P biskupa Oldřicha II. 1995 – 6 v průběhu vykopávek na horním hradním nádvoří odhaleny zbytky základů protáhlé pravoúhlé věže o půdorysných rozměrech 19 x 11m. Může jít o obytnou věž (donjon) z poč. 13. stol. Ještě na rytině ze 16. stol. tato věž jasně patrná, v plné výšce, neporušená a převyšující veškeré budovy horního hradu. 1250 – 1482 vydržel 5 obležení. Za biskupa Oty von Lonsdorf 1255 – 6 rozsáhlá výstavba hradu, přičemž pro nedostatek podrobného stavebního průzkumu není jasné, jaké stavby tehdy vybudovány. K nejstarším stavbám v každém případě patří kaple sv. Jiří. Po vzpouře 1298 a obležení měšťany 1367 předhradí nově opevněno a oba hrady ohrazeny společnou obvodovou hradbou s ochozem. Po dalším obležení 1431 znovu opevnění obnoveno. Zároveň hrad 1435 a 44 pohodlně vybaven, v neposlední řadě stavbou knížecího paláce. 1499 za biskupa Kryštofa von Schachner výstavba sálové budovy, prvně písemně zmíněné 1503. 1555 – 6 ke knížecímu paláci přistavěna schodišťová věž. Biskup Urban von Trennbach (1561 – 98) proměnil starou hradní dispozici, s ohledem na nebezpečí tureckého vpádu, na novou bastionovou biskupskou pevnost s bateriovými věžemi. V průběhu třicetileté války oba hrady jen částečně zesíleny, ale zač. 18. stol. výstavba nových hvězdicových bastionů a hornverku (rohů). Současně provedeny i stavební úpravy reprezentačních budov, a protože se především zde na Horním hradě velmi často přestavovalo, je dnes poznání stavebního vývoje v tomto komplexu komplikované. Dnes zde muzeum.
  • Veste Niederhaus: 1. písemná zmínka o Dolním hradě 1359. Přesto mohla být i nízko položená špička skalního ostrohu již dlouho předtím opevněna, neboť zde vyčnívající skála se ideálně hodila k ovládání tohoto úseku vodní cesty. Proto se jako moudré rozhodnutí jevilo nechat vystavět po zkušenostech z 1367, když revoltující obyvatelé města dobyli a obsadili knížecí – biskupskou pevnost, hradbu spojující dolní hrad s horním. Přestože 1435, po výbuchu střelného prachu, dolní hrad zničen, za panování biskupa Leonarda von Laiming opětná výstavba. 1444 sály a pokoje dolního hradu, tak jako horního hradu, přepychově vybaveny. Nevelká hradní dispozice, kompaktně semknutá okolo malého nádvoří, platila společně s horní pevností za nedobytnou. Sloužil i jako vězení pro následovníky Anabaptistů. Stejně jako i horní hrad dnes obsahující muzeum, zůstal intaktně zachován ve své středověké podobě. Od 1890 soukromý majetek, veřejnosti normálně nepřístupný.
  • Poutní kostel a klášter Mariahilf: Původ kostela v 1622, kdy baron Marquard von Schwendi, děkan katedrály v P, nechal na kopci postavit kapli se zázračným obrazem PM. Jednalo se o obraz P umělce Pia z 1620, který byl kopií obrazu PM pomocnice od Lucase Cranacha staršího. Kaple ale byla příliš malá. O dva roky později začala výstavba kostela. Známý umělec Francesco Garbanino odpovídal za stavbu kostela v barokním slohu. 1627 kostel dokončen a stal se velmi populární poutním místem. Helmy věží z 1665. Když 1683 Vídeň obležena Turky, císař Leopold utekl do Pasova. Před zázračným obrazem se císař a císařovna denně modlili za vysvobození z tureckého nebezpečí. Pak, po vítězství v bitvě pod Kahlenbergem pod heslem "Maria, pomoz!", zázračný obraz PM z Pasova zázračným obrazem habsburské monarchie. Pastorační péče svěřena kapucínům. Sekularizace 1803 přinesla zrušení kapucínského kláštera a rozsáhlé omezení poutí. 1809 obsadila P Napoleonova vojska. Na jv svahu stále vidět zdi, kde Napoleon 1809 položen a budoval opevnění proti Rakušanům. V rámci znovuobnovení poutí 1831 postaven konvikt pro poutní kněze. Kapucíni se vrátili 1890. 2002 převzali péči o svatyni Paulíni. I dnes cílem mnoha poutí. Hlavní oltář z 1729 se zázračným obrazem. Boční oltáře z 1774 dílem Josefa Berglera mladšího. V sakristii pokladnice poutí. Schwendiho zámeček naproti svatyně. Kostel v blízkosti kláštera a fontány Sv. Anny. Poutní schody z 1628 mají 321 schodů, dole pozdně barokní krucifix.
  • Kostel Nejsv. Salvátora: Na Georgsbergu, přímo pod Veste Oberhaus. S od kostela bývalé proboštství z 1501. Salvátor postaven neznámým architektem 1479 – 95 na odčinění údajného znesvěcení hostie ve zdejší synagoze. Židé v Ilzstadt 1477 údajně řezali do hostie nožem, až z ní tekla krev. Obžalovaní byli upáleni, Židé vyhnáni z P, synagoga stržena. 1479 biskup Ulrich z Nußdorfu položil základní kámen kostela. Ten vysvěcen 1483 jako "Krypta sv. Kříže". Poutě do kolegiátního kláštera sv. Salvátora zahájeny 1490 biskupem Christophem von Schachner. Poutě ale nikdy nedosáhly významu, srovnatelného "Deggendorfskou milostí" u hřbitovního kostela v Deggendorfu. Vzhledem k vyčerpání zdrojů nemohla být po 1570 obsazena místa děkanů a kanovníků. Biskup Urban von Trennbach změnil na tzv. Realprobstei, v následujících letech vždy pověřen jeden P kanovník. Poslední probošt dal 1788 klášterní farnosti začlenit pod Prince – Biskupa. Za sekularizaci 1803 klášter zrušen. Kostel zesvětštěn. 1811 kostel prodán, z něj byty. Interiér z velké části zničen. 1842 koupil kostel zpět biskup Henry Hofstätter a nechat jej regotizovat. Po vysvěcení 1861 získaly Anglické panny. Kostel dnes slouží jako koncertní sál. Na kryptě dvoupatrový hlavní kostel. Kronikář Carl Seyffert napsal 1788: "Zde jsou tři kostely postavené na sobě, což člověk, který to nikdy neviděli, nepochopí." Nástěnné fresky z 1505. Kaple manipulace. Na z galerii neobvykle velký neogotický oltář.
  • Domschatz und Diözesanmuseum.
  • Další muzea: Sklářství, římské a moderního umění
  • Dreiflüsse-Eck: U P se setkávají tři řeky – Dunaj, Inn a Ilz, i tři země – ČR, Rakousko a Německo. Proto oblast nazývána i „trojúhelník". Kdo chce vidět soutok přímo, měl by zvolit plavbu lodí. Společnosti nabízejí četné výlety různých délek. Zajímavostí různé barvy vody. Ilz, vycházející z bažin, je černá, Dunaj (6,3 m) modrý a Inn (1,9 m) zelený. Dunaj si pak dál nese nějakou dobu tyto tři barvy.
  • Radniční sály: Obrazy s motivy z Písně Nibelungů
  • Ulice umělců Höllgasse a galerie ve Starém městě (Altstadtgalerien)
  • Městské divadlo a Scharfrichterhaus: Za jednoduchým pojmem "Městské divadlo" skryta v P budova s dlouhou a bohatou historií – Füstbischöfliches Opera. Postavena 1645 Leopoldem Wilhelmem Rakouským, knížetem – biskupem P jako místo tehdy velmi populární míčové hry. Poté, co tato španělská forma zábavy, ztratila popularitu, Ernst Leopold von Firmian, Princ – Biskup, 1771 přebudoval objekt na dům komedie a opery. 1783 zásadní rekonstrukce budovy kardinálem knížetem Josephem von Auersperg, která vedla k jeho současné raně klasické podobě. 1883 převzalo město P budovy poté, co by měly být uzavřeny z důvodu závad. Pak otevřeny jako "P městské divadlo". Pak i jako kino. Od 1952 Státní divadlo s vlastním orchestrem. Rozsáhlá rekonstrukce 1989 – 91 a instalace moderních jevištní technologie.
  • Františkánský klášter P: Bývalý klášter sv. Anny v historickém centru. Založil 1564 biskup Urban von Trennbach. 1803 zrušen za sekularizace. 1587 – 8 Giovanni Spazzo postavil klášterní komplex na Heiliggeistgasse kde budovy dále stojí. Od 1857 fundace Ducha svatého, vlastní vína z Wachau. Od 1978 v části kláštera řádu otců Mariánů. Současný votivní kostel z klášterního kostela z 1619. Po sekularizaci poprvé použit jako obchod, hlavní oltář rozebrán a znovu postaven 1823 ve farním kostele Nejsvětější Trojice v Grainet. 1857 – 64 obnoven s výrazným zásahem do starých budov v romanizirujícím stylu. 1963 – 5 zkrácen (rozšíření silnice) Hansem Döllgastem. Pozoruhodný renesanční klášter. Kaple sv. Anny se síťovou klenbou postavena 1588 Leonardem Uttnerem. Uvnitř vyzdobena renesančními freskami z 1590. Dnes slouží jako výstavní prostor v Kunstverein P.
  • Jezuitský kostel a klášter: Kníže – Biskup Leopold Rakouský přivedl 1611 Jezuity do P k založení jezuitského kláštera. Kostel postaven již 1612, klášter následoval o rok později. Klášter se věnoval vzdělávání, zbudována hvězdárna. Při osudném požáru 1662 klášter poškozen a přilehlý kostel zcela zničen. Započata výstavba dnešního kostela, již vedl Pietro Francesco Carlone. Dnešní jezuitský kostel sv. Michala dokončen po 15 letech 1677. Na počest sv. Františka Xaverského připojena ke klášteru na z Xaverikapelle. Interiér kostela stále poměrně jednoduchý. Velmi zajímavé boční oltáře z 1678 a početná štuková výzdoba sochaře Giovanni Battista Carlone. Ten byl známý především stavbou katedrály P, stejně jako mnoha dalších slavných staveb té doby. Také v klášteře vytvořil štuky v princově pokoji. Za návštěvu určitě stojí kostele s kazatelnou z 1715 – 20. Andělé a oltářní obraz vytvořeny dvěma syny štukatéra, Diegem a Carlem Carlone. Dnes v budově sídlí škola Leopoldium. Část od 1914 v rámci univerzity P.
  • Zřícenina hradu Hals: Na vysoké skále nad Ilz v P zřícenina bývalého hradu. Přesné datum budování není známo, páni z Hals poprvé zmíněni 1072. Hrad sám poprvé zmíněn 1112, tehdy již v držení Palsenze z Eferdingu. 1190 hrad převeden na šlechtice z Kamm, kteří také patřili k rodině Hals. Alberg Kamm 1280 hrabství rozšířil. Johann von Leuchtenberg 1375 novým majitelem hradu, Halsové zanikli. Hrabě z Leuchtenbergu se stále více zadlužoval podporou vojenských konfliktů svého syna. Dokonce šlo i o výkupné za únos tehdejšího biskupa z Bambergu. 1517 nakonec koupili panství Wittelsbachové. Poté, co hrad těžce poškozen 1622 při požáru, zůstal jen vzpomínkou. Obyvatelé bývalého hradu se přestěhovali do nově postaveného domu, postaveného v obci Hals. 1741, během rakouské války, hrad demontován, aby neměl pro nepřítele žádnou vojenskou hodnotu. Další pokles na sebe nenechal dlouho čekat. Již 1810 stržena stále stojící budova. Dnes jde o zříceninu v soukromém vlastnictví a každý ji může navštívit.

Kontakt

bayern