Tegernsee - Tegernssee Tal - Bad Weissee

Tagernsee už je jezero "o kapánek" větší, než Schliersee. Tam jsme zaparkovali v lázeňském městečku Bad Wiessee, dali si zmrzlinku a šli k jezeru. Také tady jsme nedaleko objevili přístaviště loděk a půjčili jsme si na půlhodinu tu elektrickou. Ta byla úplně jednoduchá – jen 0 a 1. Maximální pohoda, ale opět strašně krátké. Tentokrát bylo to řízení snad o něco lepší, takže to skoro celé odřídila dcerka. Při další návštěvě jsme "zakotvili" v Tegernsee, prošli se po něm kolem spousty jachet a jachtiček až na pěknou (ale opět oblázkovou) pláž s čistou vodou a samozřejmě zašli do zámeckého kostela (dříve kostela zdejšího významného kláštera, který byl po sekularizaci proměněn na zámek). Opět příjemné místo.

Tegernsee Tal: Údolí okolo T. Jezero 6 km dlouhé, 2 km široké, hluboké až 72 m, má velký vliv nabídku oblasti. Odvádí pozornost od hor, přitahuje sportovce a požitkáře. Hlavní vstupní branou do údolí městečko Gmund na s břehu, dál jej obklopují Rottach-Egern, Bad Wiessee, Abwinkl a T. Hory však nejsou úplně v pozadí, ale obklopují údolí skoro ze všech stran kromě s strany a Gmundu. Nejsou závratně vysoké a strmé, nejedna dá ale zabrat i zkušeným horolezcům. Nejznámějším horským masivem Wallberg (lanovka z Rottach-Egern – Wallbergstrasse). Pěšky k horní stanici lanovky cca 2 hod, odsud na vrchol ještě cca 20 min. Z vrcholu vyhlídková trasa k močálu Wallbergmoos. V okolí mnoho jiných horských cílů s nejrůznějšími stupni náročnosti – od lehce schůdného Risserkogelu až po Blankenstein, vyžadujícím odpovídající zkušenosti a výbavu. Po trasách naštěstí roztroušeno víc než dost horských chat a hostinců (T Hütte, Hirschberghaus), takže i o tělo je postaráno. Jezero nabízí mnoho sportovních příležitostí. Zajímavé plachtění a surfování, na jezeře škola (i pro děti) a výbavu je možno si půjčit. Startovním místem pro paragliding Wallberg. V okolí jezera je i dobrá infrastruktura pro horská kola, v červenci v Gmundu tradičně triatlon. Příjemné prostředí jezera kdysi inspirovalo známé umělce, kteří zde prohýřili část života. Mezi nimi slavní spisovatelé Ludwig Thoma a Ludwig Ganghofer a norský malíř Olaf Gulbransson. Ten má v T své muzeum. V sousedním Rottach-Egern muzeum kočárů a saní. Opodál ve Wildbad Kreuthu každý srpen hudební festival Olega Kagana ve jménu „německo-ruských hudebních setkání“.

Říšské opatství T: Bývalý benediktinský klášter v T. Opatství i město pojmenovány po jezeru T, na jehož břehu leží (ze staroněmeckého velké jezero). Opatství T postaveno v 8. stol. a 1803 nejdůležitější benediktinskou komunitou v Bavorsku. Dnes klášterní budovy známy jako Schloss T a jsou v držení rodu Wittelsbachů. Místní katolický farní kostel sv. Quirina je bývalým klášterním kostelem. V bývalém areálu opatství známý pivovar, pivnice, restaurace a gymnázium T. Klášterní komunita T založena v pol. 8. stol. (746 či kolem 765). Usadili se zde mniši z St. Gall a zasvěcen sv. Quiriniovi, jehož relikvie sem přineseny z Říma 804. Klášter brzy šířit poselství křesťanství do Tyrolska a Dolního Rakouska. Zakladateli bratři Otkar a Adalbert, členové jednoho ze starých šlechtických rodů Bavorska, i když nelze s jistotou říci kterého. Existuje jen málo informací o počátcích kláštera – v důsledku požáru asi 970 zničeny předešlé doklady. Vyvinula se dobře známá a detailní (ale přesto neověřitelná) tradice o založení: Podle ní Otkar a Adalbert byli knížaty Huosi z bavorského vládnoucího domu Agilolfingů, jejichž hlavním územím byla oblast, známá dnes jako Huosigau, na jzBavorska, i když měl mnoho dalších území jinde v Bavorsku a v Burgundsku. Oni a jejich rodiny žili u dvora Pipina Mladšího, krále Franků (714 – 68), jehož syn se rozzuřil během hry v šachy a zabil Otkarova syna šachovnicí. Pipin se obával pomsty mocného rodu. Proto povolal Otkara a Adalberta předtím, než mohli slyšet o vraždě, a požádal je o radu: "Jak byste se vypořádali s hrozným zlem, pokud neexistuje žádný způsob, jak ho změnit" Bratři odpověděli: "Všechno je možné v případě, že člověk přijme i zlo s pokorou a podřízením se vůli Boží." Teprve pak jim Pipin vyprávět o smrti Otkarova syna. Bratři, vázaní vlastním úsudkem, nemohli vzít do rukou zbraně a byli nuceni přijmout vraždu. Rozhodli se tedy otočit se zády k světu. Vrátili se domů na j Bavorska a založili klášter na neobvykle krásném místě na břehu T, do kterého se stáhli. Scénu z knížecí hry šachy lze po mnoho staletí vidět zobrazenou na velkém panelu v nedalekém kostele Egern. Po pádu Tassila III., vévody bavorského (748 – 88), se T stal v období karolinské renesance karolinským říšským klášterem. Komunita značně oslabena maďarskými nájezdy a opakovanými pokusy o sekularizaci. Během vlády Arnulfa I., vévody bavorského (907 – 37), a v průběhu 10. stol. trvalý pokles, který vyvrcholil požárem kolem 970. T obnoven a znovuzaložen 978 za císaře Oty II. (973 – 83) jako říšské opatství a obsazen mnichy z opatství Sv. Maximina Trevír. T vstoupil do nového období růstu. S činností mnicha Froumunda (1006 – 12) a opata Ellingera (1017 – 26 a 1031 – 41) klášter centrem literatury, výroby rukopisů a učení, a také aktivní v obsazování dalších benediktinských domů v Bavorsku, včetně nově založeného opatství sv. Ulricha a Afry v Augsburgu 1012. Tento zlatý věk opatství trval téměř až do konce 12. stol. Mezi literární a vědecká díla, vytvořená v té době, patří "Ruodlieb" (považován za první německý román, posl. třetina 11. stol.), Quirinals (12. stol.), "Hra Antikrista" (1155?) a T kolekce dopisů (1178 – 86). Známý Tegernseespruch Walthera von der Vogelweide pochází buď z před 1206, nebo okolo 1212, tedy na začátek období poklesu. T bylo dlouho ušetřeno politických a duchovních zmatků, které vznikaly při konfliktu mezi papežem Alexandrem III. (1159 – 77) a císařem Fridrichem II., dokonce se mu podařilo získat značné výhody od obou – papeže i císař. Budoucnost se však zkomplikovala 1189 jmenováním opata Manegolda Berga, syna hraběte z Bergu, v důsledku politické intriky ze strany hrabat z Andechsu, fojtů (patronů) T a biskupa Otto z Freisingu. Politické a ekonomické zájmy šlechtických rodin z Bergu, z Andechsu a Hohenstaufů nyní začaly ovládat opatství a v důsledku v průběhu 13. a 14. stol. upadal do podoby téměř soukromého kláštera. A aby toho nebylo málo, 1410 vyhořel. Nicméně 1426 v T vizitace generálního vikáře Johannese Grünwaldera, která znamenala nový začátek. V příštích desetiletích, s podporou papežského legáta kardinála Mikuláše Kusánského, se stal ohniskem reforem z Melku, které otevíraly benediktinské domy, dosud omezené na šlechtický stav, i dalším společenským třídám. 1455 se mniši z T usadili v opatství Andechs a z T jmenováni opati v Benediktbeuern, Oberalteichu, Wessobrunnu a další. 1446 věnován Passion oltář. John Keck (delegát T na Basilejském koncilu, + 1450) tvořil hudbu a Prior v T Bernhard Waging (+ 1472) pracoval na svých mystických spisech, vč. obrany Mikuláše Kusánského ve spisech o "učené nevědomosti." Tento druhý kvetoucí pokračoval do raného novověku. Od 1573 měl klášter svůj vlastní tiskařský lis, který – díky císařským privilegiím – umožňoval tisknout mnoho knih o teologii, liturgii a teorii hudby. Komunita přežila zmatek třicetileté války (1618 – 48), kdy opatství přepadeno Švédy. T bylo i prominentním členem bavorské benediktinské kongregace, vzniklé 1684. Bývalý Carolingský klášterní kostel, postavený na konci 10. stol., přeměněn v 11. stol. na románskou baziliku, která zase 1455 – 60 upravena na kostel gotický. Barokní rekonstrukce klášterních budov a kostela 1684 – 8. Během vedení opata Benedikta Schwarze (do 1787) první příznaky sekularizace, která nakonec nastala 1803, kdy opatství zrušeno. Gregor Rottenkolber, poslední opat T, zemřel 1810. Větší část objektů koupil baron Drechsel pro svůj pivovar, ale později prodal malou část zpět neoficiální klášterní komunitě, která zůstala až do 1861. Budovy kláštera získal 1817 král Maxmilián I. Josef a později až dodnes majetkem bavorských vévodů (vedlejší větve vládnoucí rodiny Wittelsbachů), kteří toto neobvykle krásné místo a přeměnili na své letní sídlo. Od té doby Schloss T.

"Nádherné jezero obklopené vrcholky bavorských Alp. Už za 3. říše si (nejen) u domácích vysloužilo trochu hanlivé a posměšné jméno Lago di Bonzo. Termín der Bonze se v němčině používá pro osoby z politické, hospodářské či společenské sféry se zákulisním vlivem větším, než by se slušelo (pro všechny ty hodné pány, kterým v českém kontextu asi nejlépe odpovídá slovo kmotr). Už za 3. říše se sem sjížděli bafuňáři a oblibu si T mezi vlivnými, mocnými a bohatými udrželo dodnes. I označení Lago di Bonzo. Své domy zde mají význační lidé německého průmyslu, sportu, politiky i mediálního světa. A vilku tu prý má i perestrojkař Gorbačov. Ale protože je Německo demokratické, můžete se během své dovolené mezi ty důležité persóny směle vetřít. A za rozumné peníze! Tegernsee je pro bohaté i pro prostý lid. Pro koho jiného by tady bylo připraveno tolik lákavých turistických, cestovatelských, sportovních i kulturních atrakcí?! A pokud by vám přeci jen nevyšla cesta k Jezeru kmotrů, můžete se s ním setkat i jinak. Stačí se v Mnichově napít vody z kohoutku. T je totiž pro hlavní město Bavorska zdrojem pitné vody. Samo jezero se táhne od s k j v délce skoro 6 km a v nejširším místě má něco přes 2 km. Jeho celková plocha necelých 9 km². Poměrně husté osídlení břehů mají na svědomí obce Gmund, Tegernsee, Rottach-Egern a Bad Wiessee nabízející nepřeberné množství různých druhů turistického ubytování. Obrovské plus si T a místní samosprávy v mých očích získalo skutečností, že na rozdíl od mnoha jiných vodních ploch v civilizovaném světě, zachovává přístupnost svých břehů pro veřejnost po naprosté většině obvodu. Nádherné oblázkové pláže, o které tady není nouze, jsou tak kdykoli přístupné každému, kmotři nekmotři. Samozřejmostí i erární jakási lavičková lehátka – pohodlné lavice s opěrkami pro nohy, do nichž se můžete uchýlit například po náročné túře po okolí. Stanete-li se aspoň na chvíli turisty ubytovanými na březích tohoto krásného a čistého jezera, které vyhledává i mnoho druhů chráněných ptáků, jistě nebudete mít nejmenší problém vybrat si z aktivit, jež vám může poskytnout. Krátké i dálkové turistické trasy, trasy pro nordic walking či nordic blading, koupaliště, wellness centra, promenády se zahrádkami pověstných bavorských hospůdek, ale i kavárniček a cukráren, cyklostezky vysokého německého standardu a opravdu velké množství příležitostí. Asi nejpřirozenější součástí zdejší nabídky vodní sporty. Můžete se vydat mezi vlny na vypůjčené kánoi či kajaku, na paddle-boardu, s celou rodinou na šlapadle nebo dokonce na palubě malé jachty či motorového člunu. Během pobytu si můžete udělat kurz potápění či třeba paraglidingu. Půjčit si můžete samozřejmě i kola silniční i horská. A samostatnou kapitolou elektrokola, takzvané e-biky. Němci se snaží zpřístupnit požitek z pěkné jízdy mezi alpskými vrcholky, lesy, jezery a loukami opravdu každému a e-power je tu opravdu velký hit. V okolí T 43(!) stanic, kde si můžete e-kolo zapůjčit či nechat vyměnit vybitou baterii za plnou. Pokud už navštívíte T, určitě stojí za návštěvu i nejvyšší vrchol v bezprostředním okolí – 1722 m vysoký Wallberg. Z údolí k němu vede nejen krásná turistická serpentina, ale i kabinková lanovka. Ta vás zaveze do přibližně stejné nadmořské výšky, jakou má naše nejvyšší hora. Posledních 102 výškových m už ponecháno vašim schopnostem. Cílová stanice lanovky zároveň krásnou panoramatickou restaurací a nedaleko od ní stojí i malebný kostelík, jehož lze dosáhnout po nenáročné turistické cestě. Vynikající termiky na hoře využívají i paraglidisté. Za slunečných dní se na zdejších startovacích rampách přímo rojí a turistům v údolí připravují svými kousky v závěsu pod svými pestrobarevnými křídly neopakovatelnou podívanou. Od jezera pohledy přitahuje i romantický zámek kousek pod vrcholem Ringbergu. Ušetřete si ale nohy a čas trmácením se tím směrem. K zámecké bráně se sice dostanete, ale jen proto, abyste si přečetli cedulku, že objekt není určen k turistickým prohlídkám. Asi bychom nebyli v Německu, navíc v Bavorsku, kdybychom na březích jezera nezažili nějakou tu slavnost. Další z věcí, které s našimi sousedy máme společné. A slavit ve velkém stylu tady skutečně umí. Od časného večera se promenáda začne plnit lidmi v krojích, na jezeře se objevují pentlemi ověnčené plachetnice, tradiční lidové písně hraje živá hudba, v zátoce svádějí souboje dvě zdobné veslice, pivo teče proudem a na jednom z mnoha zdejších mol se připravuje ohňostrůjná performance. Pokud někdy budete mít příležitost, T a jeho okolí stojí určitě za návštěvu.

I s oblastí Tegernsee se pojí řada světců: Adalbert a Ottokar z T: * v 8. stol. v Bavorsku a pocházeli z hraběcí rodiny. Založili spolu 750 benediktinský klášter T, který se stal jedním z nejvýznamnějších středisek kultury Evropy. Adelbert se stal 1. opatem, Otokar zůstal konvršem (bratr laik). Jejich synovec Uto přinesl 804 z Říma ostatky sv. Kvirinia do kostela, který je dnes sv. Kviriniovi zasvěcen. Adalbert + 804, Otokar + 771 v T. Reginbald: Pocházel ze švábského šlechtického rodu, stal se benediktinem v T. 1012 ho přivedl do své diecéze biskup Bruno z Augsburgu a jmenoval ho opatem kláštera sv. Ulricha a sv. Afry. 1032 se stal biskupem ve Špýru a Limburgu, kde požehnaně působil. Ovlivnil stavbu císařského dómu, kam přivedl nejznámější řemeslníky, dóm se stal pohřebištěm panovníků a biskupů, sám zde byl pohřben když + 1039. Ellinger z T: * v 10. stol. asi v Bavorsku (978 v Anglii). V klášteře T získal vzdělání a výchovu (dále Augsburg, Würzburg a Bamberg) a 1017 zde opatem. Za něho dosáhl klášter úspěchů v oblasti vědy, umění. Obnovil školu, knihovnu, kanceláře, byl činný jako spisovatel a knižní ilustrátor. Ale když chtěl zavést reformy dle Gorze, přinutili jej mniši, kteří s ním nesouhlasili, 1026 odstoupit. Žil v ústraní, ale za 6 let ho biskup Godehard z Hildesheimu opět uvedl do úřadu po smrti jeho nástupce. Ale snahy o reformy a přestavbu kláštera Benediktbeuren opět vyvolaly odpor a nástupce biskupa Godeharda Nizzo z Freisingu ho za 10 let, 1041, sesadil bez udání důvodu a poslal do kláštera Niederaltaich. Zde mj. pracoval na komplikovaných rukopisech a jako knižní ilustrátor. Pokořování snášel v pokoře s odevzdaností do Boží vůle. 2 roky před smrtí se mohl vrátit do svého kláštera, ale bez úřadu, hodnosti, rehabilitace. + tam 1056. 1218 ostatky přeneseny z klášterního hřbitova do kostela sv. Víta a pohřbeny v hl. oltáři. Vintíř (Guntherus): Na Šumavě, zejm. v oblasti mezi Sušicí, Železnou Rudou a Prášily, časté setkání se jménem V. Patří osobnosti uctívané na bavorské, a v poslední době opět i na české straně hranic. Tento benediktinský mnich je skutečnou, historickou osobností. O jeho životě se dochovaly konkrétní údaje i spousta legend. Od jeho doby uplynulo tisíc let. V musel být velkou osobností, když pověsti o něm přežily tisíc let a jsou stále živé (písemných záznamů z té doby není moc). Zřejmě pocházel ze vznešeného durynského říšského hraběcího rodu Käfernburg – Schwarzburg; * se údajně kolem 985 či 955. Po smrti bratra Sizza se stal hlavou celého rodu. Byl příbuzným vévody a pozdějšího německého císaře Jindřicha II., posledního římského krále a císaře Svaté říše římské ze saské dynastie Liudolfovců, a jeho sestry Gisely, provdané za uherského krále sv. Štěpána, zakladatele uherského státu. Díky tomuto sňatku byl tedy spřízněn i s uherským vládnoucím rodem. Jeho výchova v mládí byla válečnická, jak bývalo ve šlechtických rodinách v té době zvykem. Protože žil v oblasti osídlené Slovany, mluvil i jejich jazykem. Zajímavé je, že dle některých pramenů neuměl číst a psát. Pravděpodobně se poznal a spřátelil s Oldřichem a Jaromírem z rodu Přemyslovců, kteří v té době (1001) z Čech do Bavor utekli před svým vlastním bratrem – krutým knížetem Boleslavem III. Ryšavým (Jaromír byl dokonce na příkaz knížete vykastrován). Neví se přesně, co je na tom pravdy, ale je zde i tvrzení, podle něhož se V stal kmotrem budoucího knížete Břetislava, Oldřichova syna. Někdy po 1000 se seznámil s učením benediktinů. To ho oslovilo natolik, že se rozhodl stát se řeholníkem. Svůj majetek 1005 daroval klášteru v Hersfeldu a vykonal pouť do Říma. Pak vstoupil do noviciátu do benediktinského kláštera v bavorském Niederalteichu  Stal se řádovým mnichem; na další utváření jeho názorů na život i víru měl velký vliv opat Gothard. Klášter v Niederalteichu poblíž Deggendorfu na levém břehu Dunaje, měl v té době za sebou již přes 250 let existence. Založil ho 731 bavorský sv. vévoda Odilo, 907 byl poničen při vpádu Maďarů, ale poté obnoven péčí sv. opata Gottharda. V majetku kláštera byly rozsáhlé pozemky zasahující až na naši dnešní střední Šumavu. Odtud na čas odešel, protože na přání Jindřicha II. vedl i kláštery v Hersfeldu a v Tegernsee. Tam po určité době ustanovil představené a vrátil do Niederaltaichu. Zde údajně došlo ke sporu s opatem, protože z části svých statků chtěl mít důchod pro klášter v Göllingenu, což bylo v rozporu s řádovými pravidly. Spor, kvůli kterému pak odešel do kláštera v Göllingen, řešil dokonce Jindřich II. a po jeho domluvách se V vrátil, podřídil a horlivě žil sebezapíravým životem. 1007 složil řeholní sliby, ale nepřijal kněžské svěcení. Opat Gothard jej poté pověřil řízením kláštera v Göllingenu. Odsud se na nějakou dobu do Niederalteichu vrátil, ale zde nevydržel příliš dlouho. 1008 si vyprosil od opata dovolení a požehnání pro poustevnický život a odešel do oblasti tzv. Nortwaldu, kde na vrchu Raciner Berg poblíž městečka Lalling, vzdáleného asi 4 hod. od kláštera, měl v úmyslu o samotě sloužit Bohu. Toto místo jej však neuspokojilo, tak se 1011 přemístil do oblasti zvané Rinchnach, kde si zřídil poustevnu. Následující zima (1011 – 1012) však byla natolik krutá, že téměř stála V život. Na jaře (1012) se mu dostalo posily v podobě dvou skupin dalších řeholníků, kteří přišli z V mateřského kláštera. Tak zde začal vznikat nový benediktinský klášter. 1019 zde pasovský biskup Berangar vysvětil kostel (kapli?) sv. Jana Křtitele, který byl V oblíbeným svatým – vzorem. Klášter v Rinchnachu získal od příznivců postupně rozsáhlé pozemky. 1029 daroval císař Konrád II. klášteru pozemky v oblasti hraničního  hvozdu a povýšil jej mezi říšské kláštery. Poustevník V ovšem nepřebýval stále v odlehlých šumavských končinách při modlitbách a rozjímání. Věnoval se i činnosti misionářské a dokonce figuroval i v politickém životě té doby – jako prostředník a diplomat, dalo by se říci dnešními slovy. 1015 se vydal na první misijní cestu do Uher. Na uherském dvoře tak navštívil svého příbuzného, krále Štěpána. Z této návštěvy se traduje historka o pávu. V byl na hostině předložen pečený páv, ale ten, drže se předpisů řeholních prohlásil, že takové pokrmy nemůže přijmout. Načež prosil Boha o pomoc, aby nemohl být poskvrněn nedovolenými pokrmu. Jeho prosby byly vyslyšeny – páv obživl a odletěl. Někdy kol 1017 byl sněmem v Magdeburku V pověřen misijní cestou mezi slovanské Lutice k ústí řek Havoly a Odry. Byla to oblast pro misionáře velmi nebezpečná a většina misionářů zde nalézala mučednickou smrt (viz sv. Vojtěch 997). Ale V zde své životu nebezpečné poslání splnil, nicméně  zprávy o průběhu cesty chybí. 1018 podnikl V druhou misijní cestu do Uher, kde založil klášter Bakonybel u Veszprem. Ten byl v posledních letech obnoven – 1998 zde začali působit první tři benediktýni, kteří sem přešli z kláštera Panonhalma. Diplomatické poslání plnil stárnoucí V ve službách knížete Břetislava. Císař Jindřich III. viděl v rozvíjejícím se českého státu (navíc po úspěšném tažení do Polska) ohrožení zájmů německé říše. Břetislav se začátku 1040 snažil předejít hrozícímu konfliktu vysláním velkého poselstva k císaři, v jehož čele stál právě V. Přesto pak došlo ke dvěma střetům, které jsou popsány dále. Ve šlépějích V – misionáře – kráčeli jeho četní žáci. Písemně je doložen případ dvou mnichů ze Šumavy, kteří kázali na území Luticů a zahynuli proto mučednickou smrtí – téměř jistě šlo o žáky V. 1040 byl Rinchnašský klášter podřízen císařem Jindřichem III. klášteru v Niederalteichu a V odešel opět do pustiny. Není jasné, zda se hned usadil pod Březníkem či zda pobýval nejprve v okolí hory Mouřenec nad Anínem, patřícím Niederaltaišskému klášteru. Poslední V poustevna byla pod vrchem dnes známým pod jménem Březník. Nejde ale o Březník poblíž Modravy, ale o vrch nad dnešní obcí Dobrá Voda při silnici ze Sušice a Hartmanic směrem na Prášily a Železnou Rudu. Toto místo leží poblíž bývalé zemské stezky směřující z Pasova podél řeky Velké Řezné přes Zwiesel na Dobrou Vodu do Hartmanic a přes Krušce do Sušice. Podle listiny z 1256 byla stezka zvána Via Boemorum.  Právě poblíž dnešních Hartmanic bývala celnice, kde na trase obchodní stezky vybírali (až do 14. stol.) clo břevnovští benediktini. Je možné, že se k nim za dlouhých a tuhých šumavských zim V uchyloval. Otázkou je, zda byla celnice vůbec přes zimu obývaná – provoz na vysoko zasněžených šumavských stezkách velice pravděpodobně na řadu měsíců zcela ustával. Je doloženo, že V se občas zdržoval na dvoře krále Štěpána. K Čechám byl V poután přátelstvím s knížetem Oldřichem, jemuž prý v době jeho sporů s Jaromírem vyprosil od císaře Konráda II. titul českého knížete. Později se spřátelil i s Oldřichovým synem Břetislavem, jemuž se stal, jak jsme si již řekli, zřejmě kmotrem. Břetislav I., přezdívaný český Achilles (narozen 1002 až 1005, zemřel 1055) vládl v Čechách 1034 – 1055. Břetislav I. poznal V misionářské nadání a dokázal ho ocenit i využít – pověřoval V úkoly jako svého diplomata. Tak je např. doloženo V působení při jednání mezi císařem Jindřichem III. a českým knížetem. Za V života totiž došlo ke dvěma válečným výpravám císaře Jindřicha III.  proti Břetislavovi I. K první z nich došlo 1040, ke druhé o rok později. Bylo to brzy poté, co dobyl Břetislav Moravu a Polsko, což německý panovník nesl velmi nelibě. První výprava skončila velkou porážkou německého vojska v památné bitvě u Brůdku ve všerubském průsmyku, kde na paměť Břetislavova vítězství byla vystavěna kaple zasvěcená sv. Václavu. Německé vojsko bylo rozprášeno a část se zachránila útěkem. Druhá Jindřichova výprava následovala za rok a zde se štěstí od českého knížete odvrátilo. Obě dvě německé výpravy byly vedeny dvěma proudy vojsk. Jeden vnikl na naše území přes Šumavu, druhý přes Krušné hory. A právě tento druhý útočný proud dorazil až do Prahy, kde porazil Břetislavův odpor. Český kníže se pak díky tomu musel podrobit německému vítězi. Tehdy byl již pětaosmdesátiletý V pověřen diplomatickou misí, která měla zajistit vzájemný smír. Po úspěšném splnění svého poslání se V odebral do poustevny pod vrchem  Březníku u Dobré Vody, kde + snad 9. října 1045. Jeho přáním bylo být pochován  v benediktinském kostele v Břevnově. To se mu splnilo a sám kníže Břetislav mu vystrojil slavný pohřeb. Podle uváděných dat  se měl V dožít devadesáti let. Ovšem datum jeho narození není jisté; proto je možné, že se narodil poněkud později, než se uvádívá. V Břevnově spočinulo V tělo do husitských válek. Tehdy byl klášter vypleněn, ale ostatky V byly však včas převezeny do Police. V se již za svého života těšil značné úctě. Měl pro to dobré předpoklady – pohyboval se na panovnických dvorech na území dnešního Německa, v Čechách i Uhrách, navštívil dokonce i Řím  a na svých cestách poznal velký kus Evropy. V ovšem historie později u nás neprávem přiznala úlohu vyzvědače a zrádce. Averzi proti V podnítil František Palacký ve svých Dějinách národa českého, tehdy pilně čtených v dobách rakouské říše, kdy národní uvědomění bylo hnací silou proti Vídni. Teprve historici 20.  stol. dokázali V cejchu zrádce zbavit. O co šlo? V dle Palackého pomohl Jindřichovým vojskům přejít český hvozd a vpadnout knížeti do zad. Tato teorie není historicky doložena a je nepravděpodobná i vzhledem k V věku. 1040 měl pomoci oddílům poražených bavorských útočníků a ukázat jim cestu k útěku lesními  průseky do Bavor. Hned potom měl v severních Čechách  podat zprávu o porážce druhému šiku, který útočil ze Saska a zadržet ho v dalším postupu.  Rok nato měl převést císařské oddíly na nejméně hájeném úseku přes hranice a otevřít tak Jindřichovi cestu ku Praze, kde mohl oblehnout knížete Břetislava I. a porazit ho. Pomineme-li všechny argumenty hovořící proti těmto obviněním, je zde však jeden dosti neotřesitelný – kdyby byl V zrádcem, byl by po své smrti s úctou pochován v Břevnovském klášteře, o jehož rozmach se postaral sám kníže Břetislav I.? Za panování Václava IV. mělo uctívání V otevřené nepřátele ve formujícím se husitském  hnutí. 1420 byl Břevnovský klášter husity zničen. Mniši však V ostatky ukryli a přenesli do kláštera v Polici. Tam setrvaly do 1726, kdy byly  navráceny do obnoveného Břevnova. V tradice však v Břevnovském klášteře v 18. stol. pozvolna zaniká.  Objevuje se však nové centrum – v Dobré Vodě na Šumavě. Postava V byla potlačována později ještě sekundárně – to když se u nás chopili moci komunisté. Místa jeho působení byla skryta v hloubce vojenského prostoru a zmínky o něm prakticky vymizely. A pokud ne, pak byl v roli "proradného poustevníka" spojován se zradou na českém národu a jeho zaprodání Němcům. Když 1045 V zemřel, byl dle svého přání pochován v Břevnovském klášteře. O osudu V ostatků panují nejasnosti. Při opravách kostela v Polici byla objevena pod oltářem sv. Máří Magdaleny dřevěná skříňka s kostmi a lebkou. Přes nedostatek důkazů se zpočátku věřilo, že jde o ostatky V, které sem byly převezeny z Břevnova. Počátkem 18. stol. se relikvie vrací do břevnovského chrámu, kde jsou dnes uloženy v cínové schránce a vsazeny do oltáře sv. Štěpána v klášterním kostele sv. Markéty v Břevnově. Benediktini V brzy začali ctít jako světce, protože u jeho hrobu bývaly mimořádným způsobem vyslyšeny modlitby lidí. Byli přiváženi chromí až z Bavor, Duryňska a Uher a docházelo u nich k uzdravení na V přímluvu. Přišla i žena z Hostěhorni se slepou dcerou od narození a ta nabyla u V hrobu zrak, jak potvrdil pražský biskup Jan III. z Dražic. Zrak po roční slepotě se vrátil i Marku Husteři z Vran. Již Přemysl Otakar II. žádal Inocence IV. o otevření procesu, vedoucího k V svatořečení a byla pak v této záležitosti ustanovena tříčlenná komise z opatů. Jednání o svatořečení probíhalo 1261, kdy opat Heřman z Niederaltaichu předal papeži Alexandru IV. spisy o dosavadních jednáních. Břevnovský opat Martin vyslal do Říma posla s novými spisy o zázračných uzdraveních na přímluvu sv. V. Ty však nedorazily a snahy utkvěly na mrtvém bodě. Dle břevnovskěho letopisce Magnoalda Ziegelbauera 1740 počet zázraků narůstal a Bohuslav Balbin jich vypočítává na třista. V uctívání jako světce ale bylo povoleno teprve 1634. Proč se tedy běžně píše svatý V, když světec nebyl  kanonizován? Písemné podklady – literatura, průvodci i popisy kostelů a  jeho soch z minulosti i v dnešní doby hovoří jen o světci. Vede je k tomu tisíciletá tradice. To se týká zejména území německého; u nás V pověst byla pošramocena v době obrození i v 2. pol. 20. stol. Komunistům se nehodil přece žádný světec – natož ne uctívaný v Německu. *** Zhruba do 10. století stačilo např. ostatky mučedníka dopravit (tzv. translace) světskou či církevní mocí do kostela (ovšem napřed je bylo třeba získat – což nemuselo být v případě mučednické smrti misionáře až tak jednoduché). A tak to zřejmě bylo i s V, a ten nezemřel jako mučedník, takže převoz jeho ostatků do Břevnova nebyl tak problematický. Z té doby se také datuje zvyk rozdělovat ostatky svatých na řadu dílů a v relikviářích je pak deponovat v různých kostelích na různých místech světa – což přispívalo k šíření informací o svatých po světě.