Kehlsteinhaus - Orlí hnízdo

Na první pokus se nám toto místo navštívit nepodařilo - bylo ještě před sezónou. Druhý pokus se již vydařil. Vystáli jsme frontičku, bezhotovostně koupili lístky a přemítali nad tím, jak bude nahoře zima (a jak oblečení tedy vzít s sebou). Přitom jsme sledovali přijíždějící kouzelné veterány, nejspíš z Anglie, také hledající místa k zaparkování. To velké parkoviště teď už bylo totiž zcela plné a přijížděli stále další zájemci. Na cestu jsme se pak vydali v jednom ze tří zaplněných autobusů. Cestička je tam uzoučká (protijedoucí autobusy musí čekat na vyhnutí) a po první strmé, ale neškodné partii se vynořily docela hrůzy. Tak jsem se držel sedadel a pravil, že kdybysem to býval věděl, tak bysem sem nechodil. No tedy … Viditelnost tu lepší, tu horší – bude nahoře vidět? Poté jsme dospěli na nevelkou plochu točny (tady už bylo mlhavo a zamračeno), zabukovali si (povinně) čas k cestě nazpět a zanořili se do dlouhého tunelu ve skále. Zde nás čekala jakási rotunda a za ní už luxusní výtah, který umí těch čekajících cca 150 m urazit celkem rychle. Nahoře jsme vyšli do jakési předsíně a pak ven. Dost zima, ale dalo se to. Sešli jsme nejdřív na jednu stranu a dívali se na fantastické výhledy do okolí, které nám mraky a opar chvílemi otevřely. Pofotili jsme, poSMSkovali a šli na druhou stranu – nahoru nad dům. Tady byl stánek s občerstvením, nějaké lavičky a spousta lidí (vč. nějakých Čechů). My se však vydali po chodníku nahoru a stále znova sledovali fascinující výhledy, které se nám otvíraly stále častěji. A to vč. výhledu na fantastický skoro kolmý štít hned naproti, odshora dolů zasněžený. Viděli jsme hory, vesničky, velké jezero Königsee, dokonce i vlnu, kterou tam za sebou vytvářela plující loď. (Uvědomili jsme si, že – vzhledem k počasí, které vládlo týden předtím, ale např. i následující den – jsme měli velké štěstí, že jsme „za své peníze“ měli ten zážitek úplný.) O něco výše je kříž se vzpomínkou na padlé vojáky, vyhlídka se znázorněnou siluetou hor (zjistili jsme, že některé z nich jsou tedy řádně vysoké – o něco vyšší než Gerlachovka) a lavičky – pokryté sněhem! Krása. Doteď jsem však udivený tím, jak je to možné, že výjezd na takovou "nevelkou" horu (něco přes 1.800 m) je tak divoký, její vrchol tak skalnatý a charakter tak velehorský. Pokračovali jsme mezi skalami ještě kousek dál (chodník tam ještě pokračuje do hor), kde jsme se posadili, opět pofotili a SMSkovali. A pak už nazpět. Malinko jsme okoukli ty přístupné prostory v chatě (situace je v davech turistů poměrně nepřehledná a prohlídka objektu je komplikovaná i tím, že jeho podstatná část slouží jako restaurace; ale pocity jsou to zde všude /vzhledem k historii tohoto místa/ velmi zvláštní) a pak se rozhodli, že nebudeme čekat na výtah, ale sejdeme na autobus pěšky (mělo to být 20 minut – a bylo). Krásný traverz, přepychově vyasfaltovaný. Na točně jsme chvíli poseděli a pak zase autobusem po té šílené cestě dolů (a já seděl u okna s tím nejlepším výhledem …) – ještě že ty autobusy mají mj. nějaké speciálně konstruované brzdné systémy. Dole jsme ještě koupili českou verzi knihy o Orlím hnízdě (drahá, ale nakonec nic moc – chaoticky řazená bez řádného objasnění okolností).

Orlí hnízdo A. Hitlera jednou z nevyhledávanějších turistických atrakcí v oblasti Berchtesgaden. Nejčastěji se dům nazývá K., Orlí hnízdo se mu začalo říkat po válce, kdy oblast v americké okupační zóně. Po příchodu Hitlera k moci začali mnozí političtí funkcionáři budovat své domy právě v této části bavorských Alp. Historie výstavby horské chaty ve výšce 1834 m n. m. se datuje k 1937, kdy se reichsleiter Martin Bormann nadchl pro myšlenku postavit v blízkosti Hitlerova letního sídla – Berghofu, na vrcholu hory Kehlstein, budovu jako dárek k padesátinám Hitlera. Kehlstein zvolil pro jedny z nejlepších výhledů do okolí Berchtesgadenu. Technicky náročný projekt, který, obsahoval výstavbu silnice až pod samotný vrchol hory a rozlehlého parkoviště, vjezdový tunel do útrob skály, výtah pro 12 osob i samotnou budovu, se podařilo postavit v neskutečně krátké době. Již v červnu byly hotovy první návrhy projektu pevné žulové stavby s hlavní místností s půdorysem osmiúhelníku a velkými panoramatickými okny. Koncem května začalo budování lanové dráhy na Kehlstein o délce 1.270 m s převýšením 670 m. Řízením stavby byl pověřen Dr. Ing. Alfred Reinhardt. Ke stavbě bylo třeba najmout mnoho pracovníků, schopných být delší dobu bez rodiny a zvládnout drsnou práci v horských podmínkách. Ve výšce 1630 m bylo vybudováno bydlení pro téměř 800 mužů. I přes náročné klimatické podmínky a pracovní vytížení dělníků nedošlo po celou dobu výstavby k vážnějšímu úrazu. Kameny na stavbu byly lámány v lomu u Passau, každý byl před zabudováním otesán do požadovaného tvaru. Technicky ojedinělá, 6,5 km dlouhá horská silnice pod vrchol hory, postavena za pouhých 13 měsíců. Její unikátnost v tom, že v tak příkrém terénu obsahuje jen jedinou ostrou zatáčku (vracečka o 180⁰) a jen 5 tunelů o celkové délce 277 m. Celý úsek silnice o šířce 4 m pak překonává celkem 700 výškových m, což jej činí dosti prudkým po celé délce. Práce na servisní a montážní štole zahájeny v září 1937, postupně vyrubán i hlavní tunel spolu s výtahovou šachtou budovanou z vrcholu dolů. V květnu 1938 byla 126 m hluboká šachta hotova a začala instalace výtahu pro 12 osob. Luxusní výtah s koženými sedačkami vyveze pasažéry na vrchol za 41 s svižnou rychlostí 3 m/s. Hlavní tunel byl obložen mramorovými bloky z Kälbersteinu, rotunda z mramoru pocházejícího z Ruhpoldingu, poskládáného pouze na sucho a vyspárováného. Servisní tunel zůstal jen v hrubém výlomu,  portál vybetonován. Stavba 124 m dlouhého tunelu uvnitř skály, stejně hluboké výtahové šachty a samotné budovy, která se stavěla zároveň s výstavbou horské silnice, dokončena za neuvěřitelný 1 rok. Vzhledem ke kondenzaci vody na stěnách byla dodatečně namontována ventilace a temperace tunelu. Technicky úchvatná kamenná stavba v podobě horské chaty uvedena do užívání na podzim 1938 – trvala pouhých 10 měsíců a stála cca 6,6 mil. RM. Hlavní vstupní hala proslulá krásným krbem z italského červeného mramoru, který byl oblíben právě Hitlerem i italským diktátorem Mussolinim. Většinu nábytku z tohoto zámku navrhl známý architekt a designér Paul Laszlo. Celý komplex za úctyhodných 26,7 mil RM je dílem, které dodnes patří k milníkům schopností architektů a projektantů. Navzdory tomu, že Orlí hnízdo bylo Hitlerovou rezidencí, navštívil je pouze desetkrát (čtrnáctkrát) a jen na velmi krátkou dobu (poprvé, neoficiálně, již v 16. září 1938, naposled 17. října 1940). Zřejmě v tom hrála roli jeho averze k výškám. Nicméně jeho milenka Eva Braunová si dům oblíbila a navštěvovala jej poměrně často.Orlí hnízdo jednou z mála budov v oblasti Obersalzberg, nepoškozených při bombardování Spojenců 1945. Po válce území v americké okupační zóně a do 1951 patřil dům americkým vojenským jednotkám. 1951 předali Američané Orlí hnízdo německým úřadům. Dnes objekt ve správě Berchtesgadenského kraje. To zahrnuje údržbu silnic, očištění skal na jaře a dopravní autobusovou službu. Většina turistů dává přednost autobusu, který je doveze až na parkoviště u vstupu do výtahu, v němž překonají zbývajících 124 m. Už jen sama cesta nahoru nabízí krásné výhledy do údolí, okolních lesů, hor a pastvin. Na úzké cestě existují jen dvě místa k vyhnutí se. Objekt je hojně navštěvovanou výletní restaurací. Kdo se nasytil výhledů do všech 4 stran, může se vydat na okružní stezku. Budova i s výtahem otevřena pouze v letní turistické sezóně od začátku května do konce října, což platí i o autobusu, vozícího turisty pod vrchol. V této době je nutno počítat s velkým počtem domácích i zahraničních turistů, kteří především o víkendu toto vyhlášené místo navštěvují. Po zbytek roku Orlí hnízdo uzavřeno a navštěvují ho pouze opravdoví turisté.